ECLI:CZ:US:2010:2.US.2020.10.1
sp. zn. II. ÚS 2020/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem Advokátní kanceláře v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010 č.j. 29 Cdo 274/2009-181, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2008 čj. 8 Cmo 275/2007-133 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2006 čj. 47 Cm 46/2006-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku vrchního soudu, kterým byl potvrzen rovněž uvedený rozsudek krajského soudu, jímž byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz. Požaduje i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá k posouzení závěry obecných soudů, týkající se otázky, zda je směnka zcela abstraktním cenným papírem, dále který z účastníků nese v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu důkazní břemeno a otázky míry nutné konkretizace námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Vyjadřuje přitom přesvědčení, že soudy rozhodly v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel namítá, že obecné soudy se nezabývaly jím tvrzenou kauzou směnky, neboť dle jejich názoru v tomto řízení ve všech ohledech a směrech nese bez jakékoliv výjimky důkazní břemeno žalovaný. Směnka však nemůže vzniknout isolovaně sama o sobě a každá směnka má tedy svoji kauzu vzniku. Zákon směnečný a šekový (dále jen zákon) výslovně nestanoví, že by směnka byla zcela abstraktním cenným papírem a takovou zásadu nelze dovodit ani výkladem zákona. V rámci jednotlivých případů uplatňování směnky jde pak o to, nakolik je tato kauza vzniku směnky podstatná pro uložení povinnosti plnit ze směnky, resp. pro právo plnění ze směnky vymáhat.
Stěžovateli se jeví jako absurdní závěr, že směnečný věřitel nemusí kauzu směnky ani tvrdit, neboť jeho logickým důsledkem je to, že směnečný dlužník se v případě vystavení směnky bez kauzy (bezdůvodné obohacení) nikdy nemůže ubránit své povinnosti směnku proplatit, ačkoliv k tomu není žádný skutkový důvod.
Stěžovatel dále nesouhlasí s posouzením včasnosti jeho námitky ohledně neurčitosti údaje splatnosti "1. 12. 04". V námitkách uvedl, že směnka nemá náležitosti, vzhledem k tomu, že mezi náležitost směnky patří i datum splatnosti, jeho následně uvedená námitka, že datum splatnosti je neurčité, pouze blíže specifikovala včas vznesenou námitku nedostatku náležitostí směnky.
Podle názoru stěžovatele není v souladu se zásadou obecné spravedlnosti a práva na spravedlivý proces, aby byl žalovaný nucen k naprosto vyčerpávající specifikaci námitek a byly zcela vyloučeny námitky obecnějšího charakteru. Toto platí tím spíše, že žalovaný má na podání námitek pouze tři dny. Dle stěžovatele lze vznesené námitky doplňovat,blíže specifikovat a rozvíjet, po uplynutí lhůty pouze nelze vznášet námitky nové nebo námitky již vznesené opírat o zcela nová skutková tvrzení.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Dle Ústavního soudu se obecné soudy zákonu odpovídajícím způsobem vypořádaly s okruhem otázek předložených Ústavnímu soudu k přezkoumání, přičemž v této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. Vlastní posouzení obsahu námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu z hlediska jejich opodstatněnosti tak přísluší výhradně obecným soudům, do jejichž nezávislé činnosti Ústavní soud není oprávněn, jak bylo shora uvedeno, zasahovat.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížnosti v rámci stanoveném rozsahem svých kompetencí konstatuje, že závěry obecných soudů ohledně důkazního břemene stěžovatele i tvrzeného nedostatku kauzy směnky korespondují se stávající právní úpravou problematiky týkající se směnečného práva a nevybočují z mezí ústavnosti.
V řízení byla žalovaným předložena platná směnka vlastní vystavená stěžovatelem ve prospěch žalobce a opatřená doložkou bez protestu. V odůvodnění rozhodnutí soudy podrobně vyložily, z jakých důvodů se dle jejich názoru stěžovateli nepodařilo prostřednictvím námitek, uplatněných ve zákonem stanovené lhůtě, zpochybnit správnost vydaného směnečného platebního rozkazu. Stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že nepodepsal směnku, ale listinu obsahující pouze údaje o jeho osobě (aniž se současně jednalo o blankosměnku), tedy listinu neobsahující podstatné náležitosti stanovené pro platnost směnky. Nedokázal vysvětlit, proč takovou listinu podepsal, stejně jako neprokázal své tvrzení o zaplacení kupní ceny auta (která měla být směnkou zajištěna), ani nevysvětlil, proč si o zaplacení kupní ceny nenechal vystavit potvrzení.
Ústavní soud se ztotožnil i se závěry obecných soudů, ohledně nutnosti určitě a jasně konkretizovat v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu sporné otázky, které bude třeba v rámci projednávání věci posoudit. Námitky proto nepostačí vymezit pouze obecným způsobem (tj. že směnka nemá náležitosti), ale s ohledem na zásadu koncentrace řízení je nutné již v námitkách uplatněných v třídenní lhůtě uvést vše, co je proti směnečnému platebnímu rozkazu namítáno, a to pod sankcí absolutní nemožnosti k případným dalším námitkám později přihlédnout. Směnečné řízení je totiž zvláštním řízením, v němž se uplatňuje zásada koncentrace námitek; to znamená, že k námitkám vzneseným po zákonem stanovené třídenní lhůtě již přihlížet nelze. V námitkovém řízení se nerozhoduje o žalobním návrhu, neboť o tom již soud rozhodl směnečným platebním rozkazem, ale posuzuje se důvodnost obrany žalovaného, jak je dána obsahem námitek Je-li až v podání, podaném po uplynutí uvedené lhůty, tvrzen konkrétní důvod, v daném případě neurčitost data splatnosti, je nutno takové tvrzení považovat za později vznesené námitky, ke kterým již nelze přihlížet (§175 odst. 4 o.s.ř.).
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. S ohledem na specifika směnečného řízení nelze závěrům obecných soudů z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy, aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry, jež vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor, který by ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu mohl být důvodem kasačního nálezu. V odůvodnění rozhodnutí své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud za nadbytečné se k věci duplicitně vyjadřovat a na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, který ve svém rozhodnutí poukázal i na svou obsáhlou judikaturu týkající se dané problematiky, odkazuje.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Pro úplnost lze dodat, že jakkoliv může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu