ECLI:CZ:US:2010:2.US.2052.10.1
sp. zn. II. ÚS 2052/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného Mgr. Petrem Muchou, advokátem, se sídlem Černomořská 419/10, 101 00 Praha 10, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 3. května 2010, č. j. 10 C 630/2009-60, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí. Tvrdil, že jím byla porušena jeho ústavně chráněná práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel se v řízení před obecným soudem domáhal zaplacení částky 4.990 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které podle jeho tvrzení nastalo na straně žalovaného WS International a. s., tím, že platně odstoupil od kupní smlouvy ze dne 7. září 2008, na základě které koupil masážní přístroj. Tvrdil, že se prodej uskutečnil mimo prostory obvyklé k podnikání žalovaného a z toho činil závěr, že byly splněny podmínky §57 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), o spotřebitelských smlouvách. Projev vůle odstoupit od kupní smlouvy učinil dne 9. září 2010, tedy v zákonem stanovené lhůtě a současně vrátil zakoupený výrobek.
3. Okresní soud v Hodoníně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že §57 odst. 1 obč. zák. na daný případ nedopadá, a proto mohl stěžovatel od smlouvy platně odstoupit jen za podmínek uvedených v §48 obč. zák., které však splněny nebyly. Z toho dovodil, že nedošlo k platnému odstoupení a žalobu zamítl.
4. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti napadl závěry soudu a navrhl, aby Ústavní soud uvedený rozsudek zrušil. Podrobně popsal skutkové okolnosti a zpochybnil stanovisko soudu v otázce výkladu pojmu "prostory obvyklé k podnikání" podle §57 obč. zák., označil je za nonkonformní s jeho výkladem v komunitárním právu a dále vytkl soudu, že se nevypořádal s důkazy, které podporovaly jeho tvrzení. V tom spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces, které je mu garantováno jako základní právo v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podrobně rozvedl svoji představu o výkladu pojmu "prostory obvyklé k podnikání" s využitím doktrinálního i judikatorního náhledu na tuto problematiku. Ve vztahu k dokazování uvedl, že se soud nevypořádal s jeho výpovědí a výpovědí svědkyně S. k průběhu sjednávání kupní smlouvy, zejména pak k okolnostem, za kterých byla smlouva uzavírána (konkrétně k jednání a předvádění výrobku, poskytovanému občerstvení a k ujištění o možnosti od smlouvy odstoupit). Podle jeho názoru tyto důkazy prokazovaly jeho tvrzení, že došlo k uzavření smlouvy za podmínek, které má na mysli §57 obč. zák.
5. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly nebo by byly extrémně formalistické, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy.Kromě toho ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu znamenající zřetelný zásah do základních práv (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, in Sb.n.u., sv. 34, usn. 43, str. 421, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, nověji v usnesení ze dne 7. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09, či v usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09 po účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).
7. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecný soud vypořádal. Ústavní soud tak staví do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
8. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu. Na jeho základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecný soud k přijetí rozhodnutí ve věci. Obecný soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) a své právní závěry patřičně odůvodnil.
9. Samotný fakt, že stěžovateli nebylo vyhověno, nelze bez dalšího hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces. Jak vyplývá ze shora uvedeného, o rozpor s článkem 36 odst. 1 Listiny či s čl. 6 odst.1 Úmluvy by mohlo jít jen tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a navíc, s ohledem na bagatelnost předmětu sporu, by musely znamenat extrémní pochybení. O takovou situaci evidentně nejde.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadené soudní rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Proto byl návrh dle §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu