ECLI:CZ:US:2010:2.US.2063.09.1
sp. zn. II. ÚS 2063/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti D. L., zastoupeného JUDr. Milošem Holubem, Ph.D., advokátem se sídlem Veletržní 924/14, Praha 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 14 T 90/2007-2032 ze dne 11. 4. 2008, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 To 281/2008-2116 ze dne 3. 9. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 288/2009-2176 ze dne 22. 4. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3, 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") č. j. 14 T 90/2007-2032 ze dne 11. 4. 2008 uznán vinným pod bodem III. rozsudku ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) trestního zákona ve znění zákona č. 253/97 Sb., pod bodem IV. rozsudku ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) trestního zákona a pod bodem V. rozsudku ze spáchání trestného činu ohrožování mravnosti podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákona ve znění zákona č. 320/2006 Sb. Za trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří roků s podmíněným odložením na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obžalovaným. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu veškerých prací, činností a aktivit s nezletilými a mladistvími osobami na dobu deseti let a podle §72 odst. 2 písm. a) trestního zákona mu bylo uloženo též ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě.
Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 5 To 281/2008-2116 ze dne 3. 9. 2008 dle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl s tím, že v postupu soudu prvního stupně neshledal žádné pochybení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel posléze dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 6 Tdo 288/2009-2176 ze dne 22. 4. 2009 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Shora uvedená rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností, v níž shrnuje jednotlivá procesní pochybení, kterých se obecné soudy měly v rámci trestního řízení vedenému proti jeho osobě dopustit a která ve svém souhrnu zapříčiňují rozpor tohoto řízení se zárukami spravedlivého procesu. Orgánům činným v trestním řízení stěžovatel konkrétně vytýká, že ho stíhaly společně s obžalovaným O. M., ačkoli tento postup nebyl z pohledu §20 trestního řádu odůvodněný, nebyl vhodný ani z hlediska rychlosti či hospodárnosti řízení, naopak stěžovateli tato skutečnost v jeho situaci přitížila, neboť soud mohl být negativně ovlivněn posuzovanými skutky druhého obžalovaného, které se vyznačovaly vyšší závažností, četností i intenzitou útoků oproti skutkům stěžovatelovým. Ve vedení společného řízení proto spatřuje porušení svého práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
V dalším je stěžovatelova argumentace soustředěna na neúplnost provedeného dokazování a nesprávné hodnocení důkazů. Podle jeho slov mu obecné soudy znemožnily zpochybnit věrohodnost svědka S., když navržené důkazy zamítly jako nadbytečné. Odvolací soud sice částečně vyhověl důkazním návrhům stěžovatele, přečetl-li při veřejném zasedání dopisy svědka S. ze dne 19. 1. 2006 a dne 13. 3. 2006, prokazující, že svědek S. nevypovídal pravdu o přerušení kontaktu mezi ním a stěžovatelem v období po spáchání trestné činnosti, nicméně tyto v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nezhodnotil, ani nekonstatoval jejich provedení. Tím odvolací soud zasáhl do jeho práva na obhajobu a též práva na projednání věci nestranným soudem. Posouzení věrohodnosti svědka S. bylo přitom klíčové z hlediska odsouzení pro skutky uvedené pod body III. a IV. obžaloby. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na rozpory ve výpovědích jmenovaného svědka, na možnost ovlivnění svědka opakovanými výslechy a jiné skutečnosti, s nimiž se obecné soudy nevypořádaly. Obsah ústavní stížnosti tvoří dále nesouhlas stěžovatele s hodnocením výpovědi svědkyně K. M., matky M. S., jako účelové a svědka Mgr. J. B., jehož výpověď stěžovatel považuje nejvýše za podpůrnou, a dále nesouhlas s tvrzením nalézacího soudu, že předmětná trestná činnost spadá do období, kdy mu byla vysazena hormonální terapie, podle stěžovatele k tomu mělo dojít již několik let předtím. Shrnuto, stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy vyhodnocovaly důkazy v rozporu s obecnými zásadami trestního řízení a své postupy řádně neodůvodnily. Nejvyšší soud pak pochybil, jestliže se odmítl v rámci dovolacího důvodu, zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zabývat těmito vadami v rozhodování soudů nižších stupňů. Stěžovatel se přitom odvolává na Ústavním soudem kritizovaný rigidní a restriktivní postoj Nejvyššího soudu k interpretaci daného dovolacího důvodu.
Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem V. výroku rozsudku prvostupňového soudu stěžovatel zrekapituloval námitky, které již vznesl v dovolání s tím, že Nejvyšší soud se s nimi řádně nevypořádal. Stěžovatel opakovaně podrobně uvádí argumentaci, která má vést k závěru, že v jeho případě nebyla naplněna skutková podstata trestného činu ohrožování mravnosti, a to po stránce formální i materiální. Stěžovatel se domnívá, že byl odsouzen za jednání, které není trestné. Dále stěžovatel napadá vyjádření Nejvyššího soudu k postupu soudu prvního stupně, jenž v rozsudku označil spáchaný čin za trestný čin podle trestního zákona ve znění zákona č. 320/2006 Sb. Rozpor s čl. 40 odst. 6 Listiny shledává stěžovatel v tom, že byl za skutek pod bodem V. výroku rozsudku odsouzen podle zákona účinného až od 1. 9. 2006, ačkoli skutek se odehrál "v blíže nezjištěné době jarních nebo letních měsíců 2006, nejdéle do 29. 7. 2006", a dále v tom, že měl byt podle Nejvyššího soudu odsouzen podle zákona ve znění platném od 30. 6. 2006, přičemž skutek se mohl odehrát i před stanoveným datem.
K obsahu ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřily dotčené obecné soudy jako účastníci řízení. Ve svých podáních daly najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná, a proto na svých právních závěrech setrvávají, v podrobnostech přitom odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádné nové skutečnosti ani právní argumentaci, Ústavní soud nepokládal za potřebné je zasílat stěžovateli k replice a při svém rozhodování z nich nijak nevycházel.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud tyto soudy postupují ve shodě s Ústavou České republiky, ústavními zákony a principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny.
Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud se s ohledem na stížnostní argumentaci zaměřil na posouzení otázky, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, tedy zásady volného hodnocení důkazů. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu).
Po prozkoumáním přiloženého spisového materiálu Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o tom, že obecné soudy se zpronevěřily shora vymezené zásadě trestního řízení. Nalézací soud provedl důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci a věnoval patřičnou pozornost i jejich hodnocení; důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Jedná se především o usvědčující výpověď nezletilého M. S., o jejíž věrohodnosti a pravdivosti soud nepochyboval, a to s ohledem na řadu dalších provedených důkazů, které jeho výpověď podporovaly a které soud jednotlivě zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí, na něž Ústavní soud v podrobnostech odkazuje. Z něj jasně vyplývá, že vina stěžovatele v případě skutků uvedených pod bodem III. a IV. výroku rozsudku nalézacího soudu nebyla prokázána jen osamocenou výpovědí svědka S., i když jde zajisté o klíčový důkaz, nýbrž že jeho výpověď zapadala do kontextu dalších důkazů. Z podnětu stěžovatelem podaného odvolání se věrohodností jmenovaného svědka, respektive celkově zjištěným skutkovým stavem, posléze zabýval Městský soud v Praze, přičemž se plně ztotožnil s argumentací soudu nalézacího, shledávaje ji přiléhavou a logickou. Podle jeho názoru se obvodní soud vyváženě zabýval důkazy svědčícími ve prospěch stěžovatele i v jeho neprospěch.
Ke specifikům projednávané věci je třeba poznamenat, že řízení o sexuálních deliktech páchaných na dětech klade na postup orgánů činných v trestním řízení při shromažďování a provádění důkazů mimořádné nároky. V případě trestného činu podle §242 odst. 1, 2 trestního zákona spáchaného na nezletilém dítěti nelze zcela vyloučit existenci vymyšleného obvinění, na které nespočetněkrát v řízení poukazoval stěžovatel. Tuto okolnost musí samozřejmě orgány činné v trestním řízení vzít při hodnocení výpovědi takového svědka náležitě v úvahu, což však neznamená, že by tuto výpověď bylo třeba a priori diskvalifikovat a hodnotit jako nevěrohodnou. Takové hodnocení je s ohledem na výše uvedené zásady plně v kompetenci obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 165/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Soud má povinnost, zvláště za situace, stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Obecné soudy v posuzované věci takto postupovaly a dospěly k závěru, na kterém Ústavní soud nehodlá nic měnit.
Stran nevyslyšených návrhů stěžovatele na doplnění dokazování Ústavní soud připomíná, že právu stěžovatele předkládat v řízení důkazy odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud návrhům na další dokazování nevyhoví, odůvodnit ve svém rozhodnutí, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V projednávané věci soud prvního stupně zamítl návrhy na provedení dalšího dokazování, neboť je považoval za zcela nadbytečné. Stejně tak odvolací soud shledal skutková zjištění za úplná s tím, že stěžovatelem navrhované důkazy byly pro posouzení věci nadbytečné. Svým povinnostem obecné soudy takto dostály. Zastává-li stěžovatel ohledně důkazní situace názor odlišný od obecných soudů, nezakládá tato skutečnost nezákonnost napadených rozhodnutí ani jejich rozpor s ústavně zaručenými právy stěžovatele. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu), nikoliv vyhovět všem návrhům obhajoby.
Námitce stěžovatele, podle níž odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí zcela opomenul konstatovat provedení a následně zhodnotit důkazy - dopisy svědka S. ze dne 19. 1. 2006 a 13. 3. 2006, lze přiznat pouze částečnou opodstatněnost. Městský soud v Praze provedení těchto důkazů zmínil v souvislosti se zamítnutím návrhu stěžovatele na doplnění dokazování (strana 10 rozsudku). V souladu s tvrzením stěžovatele k jejich výslovnému zhodnocení odvolací soud následně již nepřistoupil, nicméně z kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí lze dovodit, že ani tyto důkazy nezměnily názor soudu na věrohodnost svědka S. (viz strana 10 rozsudku: "Není důvod nevěřit výpovědi poškozeného S.."). Svědek u hlavního líčení konaného dne 8. 4. 2008 potvrdil, že stěžovatele několikrát kontaktoval, písemně i telefonicky, nicméně po zážitcích se stěžovatelem ztratil zájem o osobní kontakt s ním (č. l. 1938-1941 spisu). Obsah dopisů jeho tvrzení neodporuje.
Zdůrazňuje-li stěžovatel, že se soudy nezabývaly i jinými namítanými skutečnostmi, nebo se s nimi nevypořádaly dostatečně (námitky týkající se věrohodnosti svědka S., znaleckého zkoumání, hormonální léčby), je v tomto směru vhodné doplnit, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva Van Hurk proti Nizozemí, 1994 in databáze HUDOC http://www.echr.coe.int/echr). Ústavní soud toliko okrajově ve vztahu k hormonální léčbě stěžovatele poznamenává, že posouzení otázky, kdy došlo k vysazení hormonální terapie, není pro danou věc rozhodující. Nalézací soud vycházel ze skutečnosti, že vysazení hormonální terapie, ať už k němu došlo kdykoliv, bylo v době páchání trestné činnosti současně doprovázeno prodloužením intervalů návštěv stěžovatele u sexuologa (strana 17 rozsudku). Tento aspekt stěžovatel ve své argumentaci pomíjí.
Ústavní soud se rovněž neztotožnil s tvrzením stěžovatele o údajném pochybení Nejvyššího soudu, kterého se měl dopustit odmítnutím dovolacích námitek směřujících do výroků III. a IV. rozsudku nalézacího soudu, pročež tak měl učinit na základě rigidního postoje k interpretaci dovolacích důvodů. Ústavní soud se opakovaně ve své judikatuře vyjádřil, že ústavněprávní přezkum rozhodnutí dovolacího soudu musí vycházet z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad. Restriktivní výklad dovolacích důvodů nelze a priori považovat za rozporný s principy spravedlivého trestního procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ze zásady vázanosti zákonem stanovenými dovolacími důvody lze vybočit pouze ve výjimečných případech, a to tam, kde by se jinak postup dovolacího soudu s ohledem na zjevné nedostatky dokazování před soudem nalézacím či odvolacím jevil jako přepjatě formalistický, v rozporu s čl. 4 Ústavy a ochranou dle čl. 36 a násl. Listiny (srov. nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 558/02, sp. zn. IV. ÚS 216/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tak by tomu bylo zejména za situace, kdy by Nejvyšší soud ignoroval zjevný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, tedy stav, kdy by zjištění soudů neměla žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. O takovou situaci však v souzené věci zcela zjevně nejde, což plyne z logických odůvodnění rozsudků soudu nalézacího a odvolacího. Ve světle řečeného se proto v napadeném rozhodnutí vyslovené závěry Nejvyššího soudu o dosahu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (podle nichž dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění, neúplnosti provedeného dokazování a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci) jeví jako souladné s judikaturou Ústavního soudu.
Co se týče právní kvalifikace skutku specifikovaného pod bodem V. výroku rozsudku nalézacího soudu, stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti pokračuje toliko v polemice s argumentací obecných soudů, zejména soudu dovolacího, maje za to, že obecné soudy mu svým postupem odepřely právo na spravedlivý proces a porušily čl. 39 Listiny, jestliže najisto nepostavily, zda vytýkané jednání je trestným činem. Ve snaze bagatelizovat své jednání z hlediska trestnosti dokonce uvádí, že "...pouze v rámci mnoha stovek fotografií v jeho fotoaparátu nafotil rovněž několik jednotlivých kusů, které jsou obecnými soudy považovány za pornografické". Ústavní soud ovšem nesdílí stěžovatelovo přesvědčení o nedůvodné kriminalizaci jeho jednání. Předně o tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu z Ústavy a ze zákona povolané; případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je nerozhodný a nemůže sám o sobě založit důvod pro kasaci napadených rozhodnutí Ústavním soudem. Nehledě dále na to, že argumentace obecných soudů je v dané části odůvodnění jejich rozhodnutí z ústavněprávního hlediska přijatelná. Obecné soudy srozumitelně vysvětlily důvody, které je vedly k přijetí závěru o vině stěžovatele. Podle jejich názoru část záznamů pořízených stěžovatelem během putovního tábora pořádaného pro nezletilé děti má charakter pornografického díla ohrožujícího mravnost. Jedná se především o ty, které zobrazují detaily genitálu prepubertálních chlapců, v některých případech i částečně ztopořeného. Stěžovatel předmětné barevné fotografie přitom pořizoval z pozice vedoucího putovního tábora (materiální stránka trestného činu), a to minimálně v úmyslu nepřímém (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, str. 8). Obecné soudy, vycházeje z výše uvedeného, neměly žádné pochybnosti o naplnění všech zákonných znaků trestného činu ohrožování mravnosti dle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Ústavní soud jimi přijaté závěry, v nichž neshledal rozpor ani svévoli ve smyslu své ustálené judikatury, akceptuje.
Ústavněprávního rozměru nenabývá podle názoru Ústavního soudu ani pochybení obecných soudů spočívající v nepřiléhavém odkazu na zákon č. 320/2006 Sb. Lze se ztotožnit s odůvodněním Nejvyššího soudu, že zmiňovaný zákon nezasáhl do úpravy §205 trestního zákona, nijak tudíž neovlivnil posouzení stěžovatelova jednání z hlediska trestnosti. K obdobnému závěru je možno dospět i ve vztahu k navazující námitce stěžovatele stran tvrzení Nejvyššího soudu o odsouzení stěžovatele podle zákona ve znění platném od 30. 6. 2006 do 30. 11. 2007 (správně: od 1. 7. 2006). Dotčené ustanovení §205 trestního zákona nedoznalo k datu 1. 7. 2006 žádných změn oproti dřívější úpravě vyjma možnosti uložit pachateli trest propadnutí jiné majetkové hodnoty, který však stěžovateli uložen nebyl. Předložená stížnostní argumentace je tak zcela bezpředmětná, a to i s ohledem na výpověď stěžovatele učiněnou u hlavního líčení, kde uvedl, že vytýkaného jednání se dopustil v červenci 2006 (č. l. 1937 spisu).
Námitku stěžovatele směřující proti stíhání stěžovatele ve společném řízení s O. M. a porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny shledává Ústavní soud v dané fázi řízení nepřípustnou, neboť z přiloženého spisového materiálu nevyplývá, že by ji stěžovatel uplatnil v odvolacím řízení.
Nad rámec odůvodnění Ústavní soud podotýká, že se jedná o námitku nedůvodnou. Orgány činné v trestním řízení mohou konat společné řízení o trestných činech, které spolu souvisí nebo vyžaduje-li to rychlost a hospodárnost řízení. V posuzovaném případě byla trestná činnost O. M. a stěžovatele propojena společným působením v občanském sdružení Malý princ a v průběhu trestního řízení byli vyslýcháni svědci, kteří se vyjadřovali k jednání obou pachatelů.
Rozumnou oporu postrádá též stěžovatelovo tvrzení o vlivu společného řízení na posouzení zjištěných okolností soudem a tedy na závěr o vině a především trestu stěžovatele. Společné řízení naopak umožňuje soudu lépe zhodnotit míru zavinění jednotlivých obviněných a lépe odstupňovat tresty. Důkazem toho je i odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu v části věnující se uloženým trestům, kde soud velmi pečlivě vážil jejich druh i výši. Ve výsledku pak byl stěžovateli uložen toliko úhrnný trest odnětí svobody v dolní polovině zákonné trestní sazby, podmíněně odložený na zkušební dobu, naproti tomu spoluobžalovanému M. byl uložen trest odnětí svobody ve vyšší výměře a nepodmíněně.
V návaznosti na shora uvedené Ústavní soud dospěl k celkovému závěru, že procesní postup obecných soudů při zjišťování a hodnocení skutkového stavu dodržel příslušné základní ústavní i zákonné předpoklady a zásady. Stěžovateli nebylo v průběhu řízení bráněno v uplatňování jeho procesních práv, po celou dobu řízení byl právně zastoupen a měl možnost uplatnit před soudy argumenty na svoji obhajobu.
Jelikož Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů v trestním řízení bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces i další namítaná práva garantovaná Listinou a Úmluvou, nezbylo mu než předmětnou ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2010
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu