ECLI:CZ:US:2010:2.US.220.09.1
sp. zn. II. ÚS 220/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. M., zastoupené JUDr. Lambertem Halířem, advokátem se sídlem Praha 5, Kroftova 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2008 ve věci sp. zn. 28 Co 285/2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. 1. 2008 ve věci sp. zn. 15 C 177/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svým podáním brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, kterými mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces dle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně mělo být porušeno i ustanovení čl. 90 Ústavy.
Stěžovatelka uzavřela s podnikatelem M. O. (dále jen "zhotovitel" nebo "žalovaný") dne 15. 8. 1999 smlouvu o dílo na zhotovení stavby rodinného domu. Během záruční doby řádně reklamovala zjištěné vady, které zhotovitel neodstranil, a proto si nechala dané vady odstranit jiným dodavatelem, a to na zhotovitelův účet. Předmětnou finanční částku poté na zhotoviteli vymáhala soudně.
Rubrikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byla zamítnula žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala na žalovaném zaplacení částky 97.415,- Kč s příslušenstvím. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Obecné soudy rozhodly o důvodnosti zamítnutí stěžovatelčiny žaloby poté, co dospěly k závěru, že nároků vyplývajících z odpovědnosti za vady se nelze domáhat z titulu náhrady škody.
Dle názoru stěžovatelky porušily obecné soudy výše uvedená ustanovení Listiny a Ústavy, neboť zcela pominuly skutečnost, že se domáhala uplatněného nároku z titulu náhrady účelně vynaložených nákladů při plnění zákonem stanovené obecné prevenční povinnosti podle ustanovení §415 a násl. občanského zákoníku, nikoliv z titulu odpovědnosti za škodu dle ustanovení §420 občanského zákoníku, jak nedůvodně dovozovaly soudy první a druhé instance.
Stěžovatelka má za to, že pokud se domáhala náhrady účelně vynaložených nákladů, které byla povinna vynaložit při plnění zákonem stanovené obecné prevenční povinnosti podle ustanovení §415 a násl. občanského zákoníku, adresované "každému", je nepřijatelné, aby obecné soudy její nárok zamítly s tím, že nároků, které vyplývají z odpovědnosti za vady, se nelze domáhat z titulu náhrady škody, aniž se vůbec vznikem obecné prevenční povinnosti a případnou opodstatněností vynaložených nákladů zabývaly.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li s konstantními závěry soudní praxe, jinými slovy, není-li výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatelka toliko předkládá Ústavnímu soudu argumenty, jež předestřela již v řízení odvolacím, s nimiž se městský soud vypořádal způsobem, jenž nevykazuje žádné prvky interpretační svévole. Tím, že stěžovatelka vznáší v řízení před Ústavním soudem de facto totožné námitky jako v řízení odvolacím, staví Ústavní soud do pozice další opravné instance, jež mu - jak bylo výše řečeno - v žádném případě nepřísluší.
Ze zřetele není možno při posuzování opodstatněnosti projednávané ústavní stížnosti ztrácet ani skutečnost, že její argumentace nikterak neopouští rovinu práva podústavního a do roviny ústavněprávní se dostává toliko při indikaci tvrzených porušení ustanovení Listiny a Ústavy. Absence ústavněprávně relevantní argumentace přitom posouvá projednávané podání bez dalšího do kategorie ústavních stížností zjevně neopodstatněných.
Pouze na okraj je proto možno uvést, že stěžovatelce není možno přisvědčit ani prizmatem práva podústavního. Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí odporují ustálené judikatuře, na žádné konkrétní judikáty, s nimiž by byla tato rozhodnutí v rozporu, však neodkazuje. Naopak je třeba připomenout, že - jak ostatně uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolací soud - obecnými soudy přijatá interpretace rozhodných právních norem zcela konvenuje závěrům uvedeným v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1849/2001 a sp. zn. 25 Cdo 1618/2001. Není proto namístě, aby Ústavní soud právní názor obecných soudů, že se stěžovatelka nároků vyplývajících z odpovědnosti za vady (ve smyslu ustanovení §648 občanského zákoníku) nemůže domáhat z titulu náhrady škody, jakkoli rozporoval. Obstát tak nemůže z logiky věci ani stěžovatelčina argumentace vycházející z obecné prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení §415 (resp. ustanovení §417) občanského zákoníku, neboť daná ustanovení spadají systematicky do části šesté regulující odpovědností právní vztahy; nadto je možné poznamenat, že daná argumentační linie nepůsobí v kontextu posuzované věci věrohodně, neboť ji stěžovatelka začala zastávat až v rámci odvolacího řízení.
Nepřípadné je přitom i stěžovatelčino tvrzení, že obecné soudy bezdůvodně neprovedly, respektive se nevypořádaly se znaleckým posudkem J. D., neboť daný důkaz byl za procesní situace, kdy soudy dospěly k právnímu závěru, že stěžovatelčin nárok není možno posuzovat ve vztahu k žalovanému prizmatem petitem nárokovaných odpovědnostních právních institutů, zcela irelevantní.
Právní názory obecných soudů uvedené v napadených rozhodnutích tedy nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka s těmito závěry neztotožňuje, nemůže sama o sobě (viz výše) založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu