ECLI:CZ:US:2010:2.US.2273.10.1
sp. zn. II. ÚS 2273/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. G., zastoupeného JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem se sídlem Sadová 553/8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2010 č. j. 4 Ads 145/2009-60, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2009 č. j. 18 Cad 117/2008-39 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 28. 5. 2008 č. j. X, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými měla být porušena práva stěžovatele zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina), a to především právo na spravedlivý proces a právo rovného postavení účastníků před všemi dotčenými orgány - účastníky řízení.
Česká správa sociálního zabezpečení v Praze (dále jen "ČSSZ") shora uvedeným rozhodnutím zamítla žádost stěžovatele o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení §38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), s odůvodněním, že dle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Opavě ze dne 6. 5. 2008 není plně invalidní. Proti rozhodnutí ČSSZ v Praze se stěžovatel bránil žalobou, již Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem zamítl. Dle názoru odvolacího soudu ČSSZ nepochybila, když žádost stěžovatele o přiznání plného invalidního důchodu zamítla, neboť k 28. 5. 2008 neplnil zákonné podmínky plné invalidity, a proto mu plný invalidní důchod nenáležel. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem jako nedůvodnou.
Dle názoru stěžovatele porušily shora označené orgány jeho ústavně zaručená základní práva tím, že nebyla dodržena příslušná ustanovení přílohy 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 284/1995 Sb."). Jak totiž vyplývá z jednoznačného diagnostického závěru odborných lékařů, stěžovatel trpí Bechtěrevovou chorobou V. stupně a pro takové stavy zákonodárce schválil snížení ztráty pracovní schopnosti ve výši 70-80%. Posudkové orgány všech stupňů však uváděnou skutečnost takto nehodnotily, jeho diagnóza byla bagatelizována a zdravotní stav zlehčován. Postup všech dotčených orgánů v řízení tak směřoval k popření základních zásad upravujících nároky na přiznávání invalidity, jejího rozsahu, jakož i dávek z titulu invalidity. Nejvyšší správní soud se ve svém rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal se skutečností, že posudkové orgány nesmějí dle příslušné právní úpravy "měnit diagnostiku chorob odborných lékařů, když skutečnost, že stěžovatel trpí Bechtěrevovou chorobou nijak nerozporoval, a to ani v návaznosti na srovnávací posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně".
Stěžovatel dále namítá, že se Krajský soud v Ostravě nevypořádal s požadavkem zástupce ČSSZ na zrušení jejího rozhodnutí, který byl vznesen při ústním jednání, a nevyhověl mu. Názor Nejvyššího správního soudu, že ČSSZ mohla uspokojit jeho nárok autoremedurně sama jiným rozhodnutím v době od vydání rozsudku soudu prvního stupně do vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu, pak nemá oporu v právu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly uvedené principy dodrženy, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování, což jedině by mohlo být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí. Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Z námitek obsažených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, neboť ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Argumentace stěžovatele v podstatě neopouští rovinu podústavního práva a pouze odkazuje na porušení uvedených základních práv. Ústavní soud tak staví právě do role další opravné instance, která mu, jak bylo řečeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je patrno, že soudy při svém rozhodování vycházely z rozsáhlé podkladové dokumentace, a to z lékařských zpráv předložených stěžovatelem, z posudkového spisu vedeného u Okresní správy sociálního zabezpečení v Opavě, z posudku o zdravotním stavu stěžovatele posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ostravě, a dále ze srovnávacího odborného lékařského posudku, jakož i z doplňujícího posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně, jež krajský soud nechal vypracovat k námitkám stěžovatele. Obě posudkové komise zcela shodně dospěly k závěru, že k datu vydání napadeného rozhodnutí ČSSZ byla rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu stěžovatele Bechtěrevova nemoc. Pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti pak hodnotily dle kapitoly XV., oddíl F, položka 6, písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. horní hranicí 40%, odpovídající postižení středního - IV. stupně choroby. Ve shora uvedeném doplňujícím posudku bylo dále vysvětleno, proč nebyl pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti stanoven dle písm. c) kapitoly XV., oddíl F, položka 6 přílohy č. 2 zmíněné vyhlášky, jak požaduje stěžovatel. (Posudková komise zde uvádí, že podle popisu rtg v revmatologickém nálezu jsou uvedeny známky zánětlivých změn ve všech úsecích páteře, které podle klasifikace lze hodnotit jako V. stádium Bechtěrevovy choroby. Tato klasifikace je však prováděna pouze na základě zobrazovacího vyšetření a sama o sobě mnoho neříká o přítomných poruchách funkce, jejíž zhodnocení je nejpodstatnější pro posouzení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti).
Na základě uvedených důkazů krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel k datu vydání rozhodnutí ČSSZ neplnil podmínky plné invalidity předvídané ustanovením §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, s tím, že v závěru doplňujícího posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně bylo spolehlivě vysvětleno, jak je třeba zmíněné rtg vyšetření posuzovat. K témuž závěru dospěl i Nejvyšší správní soud, jenž se v odůvodnění napadeného rozsudku velmi podrobně zabýval otázkou funkčního zhodnocení stupně stěžovatelovy nemoci.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, které jsou totožné jako v ústavní stížnosti, přičemž se pečlivě zabývaly závěry posudkových komisí i všemi odbornými lékařskými nálezy. Jejich právní závěry byly dostatečně srozumitelně a logicky odůvodněny, bylo objasněno, z jakých skutkových zjištění soudy vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Vzhledem k přesvědčivému a vyčerpávajícímu odůvodnění se Ústavní soud již k meritu věci duplicitně nevyjadřuje a odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Námitkou, že se krajský soud nevypořádal s návrhem zástupce ČSSZ vzneseným při ústním jednání a napadené rozhodnutí ČSSZ nezrušil, se velmi detailně zabýval již Nejvyšší správní soud. Ve svých úvahách vycházel ze skutečnosti, že se nejednalo o žádný zákonem předvídaný procesní úkon žalované strany, vyložil, proč nelze v daném případě aplikovat zásadu dispoziční a poukázal na příslušná ustanovení zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") upravující institut uspokojení navrhovatele (ust. §62, §47 písm. b) s. ř. s.), dle něhož mohla ČSSZ postupovat, což však v dané věci neučinila. Ústavní soud tedy nemá, co by postupu krajského soudu a názoru Nejvyššího správního soudu, s nímž se plně ztotožňuje, vytknul, neboť oba v řízení postupovaly dle příslušných ustanovení s. ř. s. Pro úplnost ještě Ústavní soud poznamenává, že z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá (č. l. 64 a 68), že ČSSZ na základě výzvy soudu možnosti vyjádřit se k obsahu kasační stížnosti nevyužila, neboť žaloba byla k jejímu návrhu zamítnuta.
Právní názory obecných soudů vyplývající z napadených rozhodnutí tedy nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Z okolnosti, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, nelze dovozovat porušení jeho základních práv, byť se mu rozhodnutí může subjektivně jevit jako nespravedlivé. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu