ECLI:CZ:US:2010:2.US.2276.10.1
sp. zn. II. ÚS 2276/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Ch., zastoupeného JUDr. Josefem Augustinem, advokátem, se sídlem Dukelská brána 4, 796 01 Prostějov, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 5. 2010, č. j. 28 Cdo 4267/2009-247, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2008, č. j. 21 Co 332/2007-215, a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 5. 2007, č. j. 7 C 136/2005-184, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení všech výše uvedených rozhodnutí obecných soudů a tvrdil, že jejich postupem došlo k zásahu do jeho základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel uplatnil restituční nárok na vrácení zemědělského majetku podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), proti žalovaným T. a L. B. V tomto řízení uspěl a vlastnické právo k majetku, který byl předmětem jím podané žaloby, na něho přešlo. Žalovaní podle ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě uplatnili vůči státu nárok na vrácení kupní ceny a na náhradu účelně vynaložených nákladů na předmětné nemovitosti. Pokud jde o účelně vynaložené náklady, byla podána proti České republice žaloba, kterou se T. a L. B. domáhali zaplacení původně částky 656.205 Kč. Poté, co v řízení bylo provedeno dokazování a vypracován znalecký posudek, omezili žalobu na částku 281.369,66 Kč, která jim byla rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 4. 2003, č. j. 7 C 233/2001-261, přiznána a tato částka jim byla vyplacena. Následně Česká republika - Ministerstvo zemědělství vyzvala stěžovatele podle ustanovení §8 odst. 3 poslední věty zákona o půdě k zaplacení uvedené částky, což on odmítl učinit. Z toho důvodu podala Česká republika žalobu. Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána právě v tomto řízení. Stát v řízení před soudem prvního stupně uspěl co do částky 168.000 Kč, ve zbytku, tedy co do částky 113.369,66 Kč, byla žaloba zamítnuta; současně bylo rozhodnuto o zaplacení příslušenství a nákladů řízení. Odvolací soud toto rozhodnutí změnil tak, že státu přiznal nárok na zaplacení celé žalované částky 281.369.66 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Dovolací soud jeho návrh v části směřující proti pozměňujícímu výroku odvolacího soudu zamítl, ve zbytku jej odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popsal průběh řízení a vyslovil svůj nesouhlas s napadenými rozsudky obecných soudů, které považuje "za nespravedlivé, porušující jeho základní práva zaručená Ústavou České republiky a Listinou, a proto se dovolává spravedlnosti a svých práv k Ústavnímu soudu". Zejména napadá způsob, jakým bylo prováděno dokazování ohledně stanovení ceny za zhodnocení předmětných nemovitostí. Opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnil před obecnými soudy, zejména výhrady ke způsobu zpracování znaleckých posudků, jimiž byla stanovena cena za zhodnocení nemovitostí, kterou stát zaplatil předchozím majitelům, kteří museli majetek stěžovateli vydat. Polemizuje s výkladem ustanovení §8 odst. 3 poslední věty zákona o půdě, a to především v otázce, zda v řízení vedeném státem proti oprávněné osobě je opětovně prostor pro zjišťování ceny zhodnocení, anebo je třeba vycházet z ceny, která byla soudním rozhodnutím stanovena v řízení vedeném povinnými osobami proti státu podle ustanovení §8 odst. 3 věty první, zákona o půdě. Ústavní stížnost postrádá ústavněprávní argumentaci a omezuje se na polemiku se skutkovými zjištěními a na výklad podústavního práva z pohledu stěžovatele.
Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých ústavně zaručených základních práv, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by mohl (a musel) napadená rozhodnutí zrušit jedině v situaci, kdy by ústavní stížností napadená rozhodnutí vykazovala rysy protiústavnosti, např. pro jejich svévolnost, pro nedostatek jejich odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory obecných soudů porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny založit nemůže. Obecné soudy v daném případě bez příznaků svévole, jasně a srozumitelně, odůvodnily výroky svých rozhodnutí, a to způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti z hlediska dodržení pravidel procesu.
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva. Z tohoto pohledu stojí mimo dosah pravomoci Ústavního soudu se zabývat výhradami stěžovatele ohledně výkladu ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě, neboť výklad zaujatý Nejvyšším soudem a odvolacím soudem není ve zjevném rozporu se zněním zákonného ustanovení.
Ústavní soud podotýká, že pokud se námitky stěžovatele týkaly hodnocení důkazů učiněné obecnými soudy (např. v řízení provedených znaleckých posudků a námitek stěžovatele k nim), je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Pouhá polemika (navíc opakovaná) se závěry obecných soudů staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo naznačeno výše, nepřísluší.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu