ECLI:CZ:US:2010:2.US.2293.10.1
sp. zn. II. ÚS 2293/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky Mo. S., zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Jandova 8, Praha 9, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.5. 2010 č. j. 23 Co 221/2010-40, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 3. 2010 č. j. 40 C 405/2002-31 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 2. 2002 č. j. 40 C 405/2002-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 8. 2010, se stěžovatelka domáhala, s odkazem na údajné porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Namítala, že jí byl v původním řízení, ze kterého vzešlo posledně napadené rozhodnutí, ustanoven opatrovník - justiční čekatelka, ač pro to nebyly zákonem stanovené podmínky, neboť soud nezjišťoval místo jejího skutečného pobytu dostatečně. Šlo tedy o případ, kdy účastníku byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, což vyplývá i z ustáleného právního názoru Ústavního soudu (konkrétně např. nález ze dne 29. 4. 2009 IV. ÚS 450/09). Stěžovatelka dovodila, že v dané situaci nebylo možné aplikovat první větu §202 odst. 2 o. s. ř., jak ve svém rozhodnutí uzavřel odvolací soud, a upřít tak stěžovatelce právo odvolat se i ve věci bagatelního sporu.
Ústavní soud z přiložených rozhodnutí zjistil, že stěžovatelce (zastoupené soudem ustanoveným opatrovníkem) byla rozsudkem ze dne 19. 2. 2002 č. j. 40 C 405/2002-14 Obvodního soudu pro Prahu 9 uložena povinnost zaplatit žalobci částku 808,- Kč, spolu s náklady řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 21. 3. 2002. Dne 11. 1. 2010 stěžovatelka napadla rozsudek odvoláním, v němž zpochybňovala procesní podmínky pro jeho vydání. Usnesením téhož soudu ze dne 3. 3. 2010 č. j. 40 C 405/2002-31 bylo odvolání odmítnuto podle §208 odst. 1 o. s. ř. jako opožděně podané. Proti usnesení soudu prvého stupně podala stěžovatelka přípustné odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 5. 2010 č. j. 23 Co 221/2010-40 tak, že rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil jako věcně správné. Za prvotní důvod pro odmítnutí odvolání stěžovatelky však označil okolnost, že k datu vydání předmětného rozsudku bylo odvolání v tomto tzv. bagatelním sporu ze zákona nepřípustné.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti jakož i posouzením obsahu odůvodnění rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.5. 2010 č. j. 23 Co 221/2010-40 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 3. 2010 č. j. 40 C 405/2002-31, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 2. 2002 č. j. 40 C 405/2002-14, nepřípustná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).
Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dotčená věc byla před soudem prvního stupně skončena rozhodnutím, proti němuž nebylo přípustné odvolání, neboť jde o tzv. věc bagatelní (§202 odst. 2 o. s. ř). Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci soudem odvolacím, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05), neboť v bagatelní věci, kdy věc nemá pro stěžovatele závažné důsledky, chybí hrozba závažné újmy. Pokud obecné soudy věc řádně projednaly, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena.
Pokud jde o napadená rozhodnutí, kterými soudy rozhodly o odvolání stěžovatelky ze dne 11. 1. 2010, Ústavní soud ověřil, že se soudy při jeho posuzování zabývaly výhradně otázkou jeho přípustnosti (otázkou procesní), přičemž zákonu odpovídajícím způsobem objasnily, z jakých důvodů nebyly naplněny předpoklady jeho projednání. Ústavní soud pro stručnost odkazuje na závěry odvolacího soudu o nepřípustnosti odvolání, které tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil, přičemž podle Ústavního soudu jeho rozhodnutí nijak nevybočilo z mezí ústavnosti.
Ústavní soud dále konstatuje, že podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).
Od 1. 1. 2001 je procesním opravným prostředkem také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo.
V usnesení sp. zn. IV. ÚS 876/09 (jakož i v usneseních dalších) Ústavní soud konstatoval, že zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, platným ode dne 8. 1. 2009 a účinným ode dne 1. 7. 2009, došlo ke změnám procesních pravidel občanského soudního řízení, jež činí dosavadní judikaturu Ústavního soudu upínající se k postupům obecných soudů při ustanovování opatrovníka osobám neznámého pobytu nebo osobám, jimž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, nepoužitelnou.
Podle §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění zákona č. 7/2009 Sb., žalobou pro zmatečnost totiž může účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastníku řízení byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu, anebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady. Podle §234 odst. 5 o. s. ř. z důvodu zmatečnosti uvedeného v §229 odst. 1 písm. h) lze žalobu podat ve lhůtě 3 měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí. Podle přechodného ustanovení čl. II bodu 11. zákona č. 7/2009 Sb. z důvodu uvedeného v novém ustanovení §229 odst. 1 písm. h) lze podat žalobu pro zmatečnost i proti rozhodnutí, které bylo vyhlášeno (vydáno) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; běh lhůty k podání žaloby v tomto případě neskončí před uplynutím 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. V dané věci se právě o situaci předpokládanou ustanovením §229 odst. 1 písm h) o. s. ř. jedná.
Pokud byla tedy stěžovatelka přesvědčena, že Obvodní soud pro Prahu 9 učinil vadný závěr o tom, že stěžovatelce má být v dané věci ustanoven opatrovník z důvodu jejího neznámého pobytu, měla dosáhnout přezkoumání jeho rozhodnutí z důvodů, které uvádí ve své ústavní stížnosti, v rámci řízení u obecných soudů ještě před podáním ústavní stížnosti, a to prostřednictvím žaloby pro zmatečnost. Ústavní soud musí v projednávané věci proto konstatovat, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva, což je nezbytnou formální náležitostí k tomu, aby se ústavní stížností směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 2. 2002 č. j. 40 C 405/2002-14 mohl meritorně zabývat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu