ECLI:CZ:US:2010:2.US.2317.10.1
sp. zn. II. ÚS 2317/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti J. D., zastoupeného Mgr. Liborem Holemým, advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2010, č. j. 9 As 64/2009-44, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 8. 2009, č. j. 58 Ca 24/2009-22, a rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 13. 1. 2009, č. j. MSK 6253/2009, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, který po stránce formálních náležitostí odpovídal zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení všech v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v rámci přezkumu rozhodnutí Městského úřadu Třinec, odboru dopravy, ze dne 3. 11. 2008, č. j. 42090/2008/Do/Vp, o jeho přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Tvrdil, že předmětná rozhodnutí nepřípustně zasáhla do jeho ústavně zaručených práv, konkrétně práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost stran garantovaného čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na svobodu pohybu a pobytu dle čl. 14 Listiny.
Krajský úřad jako odvolací orgán ústavní stížností napadeným rozhodnutím odvolání zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil.
Podanou správní žalobu pak krajský soud svým shora označeným usnesením odmítl jako opožděnou. Stěžovatel v žalobě zachování lhůty k jejímu podání obhajoval tím, že v době, kdy mělo být napadené správní rozhodnutí odvolacího orgánu vydáno (13. 1. 2009) a nabýt právní moci (26. 1. 2009), se zdržoval v Austrálii, pročež je nemohl v době jeho doručování vyzvednout. Lhůta k podání správní žaloby tak počala plynout teprve poté, co mu bylo rozhodnutí dne 27. 4. 2009 skutečně doručeno. Krajský soud však konstatoval, že ani prokázaná nepřítomnost na území České republiky nic nemění na účincích doručení; rozhodnutí odvolacího orgánu mu bylo doručeno formou náhradního doručení dne 26. 1. 2009, když dne 15. 1. 2009 byla zásilka s předmětným rozhodnutím uložena na poště, stěžovatel byl o doručení vyrozuměn a o případných důsledcích nevyzvednutí poučen. Stejně nemá na účinky uvedeného doručení vliv pozdější opětovné doručení rozhodnutí k žádosti stěžovatele (dne 24. 4. 2009), při němž byl zároveň vyrozuměn o nabytí právní moci. Krajský soud dále uvedl, že stěžovatel mohl v souladu s §24 odst. 2 ve spojení s §41 správního řádu požádat o prominutí zmeškání úkonu, což ovšem, jak vyplynulo ze spisu, neučinil. Podal-li tedy žalobu dne 3. 6. 2010, stalo se tak evidentně po zákonem stanovené lhůtě.
Stěžovatel následně neuspěl ani s kasační stížností. Nejvyšší správní soud taktéž v řízení řešil, zda doručení rozhodnutí krajského úřadu bylo účinné či nikoliv. V odůvodnění uvedl, že platný správní řád nepodmiňuje fikci doručení tím, aby se adresát v průběhu úložní doby zdržoval v místě doručení, jak si to vykládá stěžovatel. V situaci, kdy nastala fikce doručení, mohl adresát leda žádat o prominutí zmeškání úkonu. Nicméně tohoto postupu nelze, na rozdíl od závěru vysloveného krajským soudem, použít v případě zmeškání lhůty pro podání správní žaloby, a tedy právě v posuzovaném případě. O prominutí lhůty k podání žaloby nemůže rozhodovat správní orgán, pro správní soud pak platí jednoznačné ustanovení §72 odst. 4 soudního řádu správního, podle něhož zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout. Za situace, kdy stěžovatel věděl, že se bude zdržovat mimo adresu trvalého pobytu, bylo jeho věcí, aby možným komplikacím čelil změnou adresy pro doručování či žádostí o přeposílání pošty u provozovatele poštovních služeb. Stran právní úpravy doručování pak Nejvyšší správní soud ještě doplnil, že na rozdíl od v této věci aplikovatelné právní úpravy počínaje 1. 7. 2009, nabízí správní řád řešení podobných situací zavedením institutu určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena. Takové rozhodnutí správního orgánu pak ovlivní počátek běhu lhůty pro podání žaloby.
Stěžovatel s takovýmto pojetím náhradního doručení není srozuměn, a to jak v obecné rovině, kdy příslušnou právní úpravu považuje za nespravedlivou, tak i v tomto svém konkrétním případě. Upozorňuje, že je třeba vidět rozdíl mezi doručováním orgánu státní správy, kterému lze doručit vždy a bez nějakého omezení jeho práv, a doručováním fyzickým osobám. Zákonný model podle něj omezuje práva osob, zejména svobodu jejich pohybu a pobytu. Vytváří se tak povinnost "být stále na příjmu", stěžovatel však nedisponuje žádným aparátem majícím na starosti jeho poštovní agendu. Myšlenku Nejvyššího správního soudu, že měl možnost komplikacím čelit změnou adresy pro doručování u správního orgánu nebo žádostí o přeposílání pošty považuje za "kacířskou". Omezení práv osob jsou motivována pouze snahou státu ulehčit si pozici při doručování, přičemž každá fyzická osoba se musí nutně obávat, že jí v době její nepřítomnosti v bydlišti, například z důvodu nemoci či pobytu v zahraničí, budou doručovány písemnosti, které objektivně nebude moci převzít.
Po uvážení zjištěných skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že o návrhu lze rozhodnout, aniž by bylo třeba činit další procesní úkony, a že jde o zjevně neopodstatněný návrh. V řízení před Ústavním soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jež postrádá ústavněprávní dimenzi. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Stěžovatel ústavní stížností napadá ve skutečnosti právní úpravu doručování ve správním řádu, zejména pak institut fikce doručení, přičemž se na svém konkrétním případu snaží demonstrovat její rozpor s ústavou. Podstatu zásahu do svých práv pak spatřuje v tom, že fikce doručení rozhodnutí odvolacího správního orgánu nastala i přes skutečnost, že v příslušné době pobýval v cizině.
Pokud jde o doručování do vlastních rukou, nová právní úprava správního řízení zásadně změnila dosavadní pojetí promítnuté do zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, když nadále nepodmiňuje nastoupení fikce doručení lehce zneužitelnou podmínkou, že se adresát písemnosti v místě doručení zdržuje. Na rozdíl od tohoto paternalistického přístupu tím byla posílena zásada, že každý si má svá práva střežit především sám. Ve vztahu k doručování to znamená, že není principiálně významné, zda se adresát písemnosti na adrese trvalého pobytu (platí to ale i pro adresu pro doručování) skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, a také jeho odpovědností vůči sobě samému, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede správnímu orgánu adresu pro doručování, o níž ví, že si zásilku zde bude moci převzít. Tím je eliminována možnost mařit výkon veřejné správy vyhýbáním se doručení písemností. Jde o legitimní tlak na adresáta, aby uváděl takovou adresu pro doručování, kam mu lze zásilku spolehlivě doručit. Každopádně nelze přisvědčit stěžovateli, že k tomu je proti své vůli státní mocí přinucen, a dokonce se v důsledku příslušné právní úpravy nemůže svobodně pohybovat či svobodně pobývat. Je věcí jeho rozhodnutí, zda bude ve vztahu k orgánům veřejné moci postupovat výše naznačeným způsobem či zda tak postupovat nebude; musí pak ovšem být připraven nést důsledky tohoto rozhodnutí.
Na místě není ani námitka porušení článku 37 odst. 3 Listiny garantujícího rovnost účastníků řízení. Kritizovaná právní úprava, o niž se stěžovatelem napadená rozhodnutí opírají, totiž dopadá na všechny, nejen na stěžovatele. Není to tedy tak, že by zrovna stěžovatel měl ve srovnání s účastníky jiných právních řízení horší postavení a v napadených rozhodnutích se to nějak projevilo.
Stěžovatel navíc musel počítat s tím, že mu své rozhodnutí odvolací orgán bude doručovat s velkou pravděpodobností právě ve dnech, kdy odcestoval do zahraničí. Mohl tedy učinit vhodná opatření, aby zásilku do své dispozice získal. Krom toho v okamžiku jeho návratu domů uplynula z dvouměsíční lhůty pro podání žaloby jen její malá část a o zásilce měl stěžovatel informaci v podobě oznámení zanechaného ve schránce. Při pečlivém přístupu proto bylo v jeho silách žalobní lhůtu využít.
Ústavní soud proto uzavírá, že úprava doručování správního řádu, platná a účinná v době vydání rozhodnutí krajského úřadu, ani konkrétní okolnosti souzeného případu nezasahují do ústavně chráněných práv stěžovatele. Jakkoliv bylo sledováno zrychlení řízení, nebyl nikdo z účasti na něm automaticky vyřazen, ale jen motivován, aby si vytvořil podmínky k řádnému doručování.
Vzhledem k výše uvedenému byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu