ECLI:CZ:US:2010:2.US.2341.07.1
sp. zn. II. ÚS 2341/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelů a) P. K. a b) H. K., zastoupených JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2007 č. j. 9 Afs 36/2007-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která splňovala i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti jako stěžejní námitku uvedli stěžovatelé své přesvědčení, že správce daně neměl právo přistoupit v jejich věci ke stanovení daňové povinnosti na základě pomůcek namísto stanovení daňové povinnosti na základě dokazování. Tvrdili, že vedli své účetnictví řádně, jak vyžadoval zákon o účetnictví, přesto jim správce daně vytýkal způsob vedení evidence zásob, aniž by blíže ověřoval jeho průkaznost, a trval na způsobu vlastním, který neměl v zákoně oporu a byl i s ohledem na charakter jejich ekonomické činnosti reálně neproveditelný (konkr. provádění inventur při každé změně ceny prodávaného zboží). Stěžovatelé namítali, že nad rámec zákona byl rovněž požadavek správce daně na dokládání denních tržeb výpisy z pokladny za předmětná zdaňovací období roku 1999, 2000 a 2001, přestože tato povinnost jim byla uložena až po provedení daňové kontroly v roce 2004. Uvedli, že správce daně se dopustil zásadních omylů i při samotném stanovení daňové povinnosti; správce daně k sobě přiřazoval konkrétní položky nakoupené a zcela rozdílné položky prodávané, čímž došel k nereálně vysoké marži, která by činila zboží drahým a v dané lokalitě neprodejným. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé připojili k ústavní stížnosti znalecký posudek, který má potvrdit jejich stanovisko o nesprávnosti postupu správce daně.
Ústavní soud si k projednání ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 31 Ca 44/2006 a zjistil následující:
Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2006 č. j. 31 Ca 44/2006-69, kterým byly zamítnuty jejich správní žaloby proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen "finanční ředitelství"). Jimi finanční ředitelství rozhodovalo o odvoláních proti dodatečným platebním výměrům, kterými Finanční úřad ve Vysokém Mýtě (dále jen "správce daně") dodatečně vyměřil za použití pomůcek daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 1999, 2000 a 2001. Napadeným rozsudkem kasační soud rozhodoval již podruhé, kdy svým předchozím rozhodnutím vyhověl kasačním stížnostem finančního ředitelství a zrušil původní rozhodnutí krajského soudu z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, avšak jiné než posléze předkládali stěžovatelé ve své kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí zopakoval zásady přezkumu rozhodnutí finančních odvolacích orgánů a rovněž i soudů v případech daňových řízení, kdy se jednalo o stanovení daně na základě pomůcek. Zdůraznil zásadu tzv. obráceného důkazního břemene a dále se věnoval podmínkám, za kterých je nezbytné vést účetnictví, pokud má být umožněno stanovení daně na základě dokazování. Konstatoval, že ačkoli stěžovatelé využili možnosti dané jim čl. IX odst. 5 Opatření Ministerstva financí č. 281, 283/77 411/2000 (kterým se stanoví postupy účtování pro účetní jednotky účtující v soustavě jednoduchého účetnictví), a vedli evidenci zásob zboží formou kontroly korunou, nelze toto oprávnění vykládat tak, že by tím zákonodárce rezignoval na základní pravidla vedení účetnictví stanovená zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví a dalšími předpisy. Samotná skutečnost, že stěžovatelé evidovali zásoby tímto způsobem, věrohodnost jejich skladové evidence a priori neprokazuje. Pokud zákon nestanovil bližší pravidla pro způsob vedení skladové evidence formou kontroly korunou a ponechal je na samotné účetní jednotce, bylo na stěžovatelích, aby si vytvořili natolik přehledný vnitřní systém, aby dostáli všem povinnostem. Jestliže tedy předložili dle svého tvrzení skladovou evidenci, kterou však posléze správce daně neosvědčil jako faktickou, tj. nebyla věrným obrazem skutečného stavu zásob, nemohl správce daně z předkládaných dokumentů vycházet.
Nejvyšší správní soud rozvedl, na základě jakých skutečností byl učiněn závěr o tom, že stěžovatelé průkaznost vedení svého účetnictví neobhájili. Reagoval na námitky týkající se jejich údajné povinnosti vést evidenci slev a dokládat denní tržby pokladním dokladem a označil je za nedůvodné, nepřisvědčil však krajskému soudu, že by tzv. sjetiny z pokladen měly podobu účetního dokladu. Tato nepřesnost ve světle dalších zjištění podle kasačního soudu vliv na zákonnost jeho rozhodnutí mít nemohla. Konečně kasační soud uvedl, že nepřihlédl k námitce, že způsob stanovení marže správcem daně byl vadný pro její novost, současně ale dodal, že šlo o pomůcku, jejíž přezkoumání v rovině, v jaké navrhují stěžovatelé, by Nejvyššímu soudu nepříslušelo.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i příslušného soudního spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy správních soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru na to, jak měla být věc vyřízena, přičemž v ústavní stížnosti uvádějí tytéž argumenty, kterými se právě Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí náležitě zabýval. Přitom právě na rozhodnutí tohoto soudu v ústavní stížnosti nijak věcně nereagují, ač je petitem své ústavní stížnosti napadli. Ústavní soud tak staví do role další přezkumné instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Své námitky navíc formulují ve velmi obecné rovině, víceméně jako prostý nesouhlas se závěrem správce daně o neprůkaznosti jejich způsobu vedení evidence zásob; opakují své přesvědčení, že jimi využitá evidence formou tzv. kontroly korunou je způsobem povoleným, a tak veškeré požadavky správce daně nad rámec nemají oporu v zákoně a jsou pro ně vlastně reálně neproveditelné.
Ústavní soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, že se s obdobnou argumentací stěžovatelů již setkal, a to v ústavní stížnosti stěžovatele a) zastoupeného týmž právním zástupcem, v níž brojil proti rozhodnutím téhož správce daně ohledně daně z přidané hodnoty za shodná zdaňovací období, a která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2340/07 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (dostupné in http://nalus.usoud.cz). Zde se Ústavní soud připojil k závěru, že zákonodárce sice výslovně neprovedl výčet toho, co všechno by měly daňové subjekty evidovat, ale za podstatný je třeba považovat výsledek, tzn. že evidence musí být vedena takovým způsobem, aby mohla sloužit jako podklad pro podání daňového přiznání.
Také v nyní projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že důvody k zásahu Ústavního soudu ve věci stěžovatelů dovodit nelze. Nejvyšší správní soud se podle názoru Ústavního soudu v napadeném rozsudku v dostatečné míře zabýval tím, co stěžovatelé mohli a měli učinit, aby bylo možné jejich daňovou povinnost stanovit dokazováním. Nejvyšší správní soud se náležitě zabýval námitkami stěžovatelů a velmi podrobně vyložil, z jakých důvodů považoval povinnost tvrdit a prokázat za nesplněnou. Závěr Nejvyššího správního soudu o neunesení důkazního břemene v daňovém řízení Ústavní soud považuje za výsledek nezávislého soudního rozhodování a námitky, které v tomto směru stěžovatelé opakovaně předestřeli v ústavní stížnosti, hodnotí jako jejich odlišný názor. Nesouhlas stěžovatelů s rozhodnutím správního soudu však sám o sobě není schopen založit důvodnost tvrzení o porušení práv chráněných na ústavní úrovni.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud žádné porušení základních práv stěžovatelů neshledal, postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu