ECLI:CZ:US:2010:2.US.2356.10.1
sp. zn. II. ÚS 2356/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky EXICOM spol. s r. o., Dobrovského 465, 664 42 Modřice, zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem Pekařská 21, 602 00 Brno 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2010 č. j. 47 Co 12/2010-250, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu a tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 a 37 odst. 3, čl. 36 a 38 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí společností DOPAZ s. r. o. podle objednávky ze dne 9. 3. 2001 přepravní smlouvy, na jejichž základě mělo být přepraveno zboží ze Španělska do Polska. Přepravu stěžovatelka vyúčtovala fakturou v částce 3.750,- DEM, v přepočtu na českou měnu 64.908,75 Kč, splatnou dne 26. 5. 2001. Vedlejší účastnice však fakturu neuhradila, a stěžovatelka se proto zaplacení dohodnuté částky spolu s úroky z prodlení domáhala žalobou podanou dne 9. 5. 2002 u Okresního soudu v Blansku.
Soud prvního stupně ve věci nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 21. 2. 2006, č. j. 4 C 923/2002-117 tak, že žalobě vyhověl. Na základě odvolání vedlejší účastnice odvolací soud rozsudek ve výroku I., III. a IV. zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 15. 10. 2009, č. j. 4 C 923/2002-228 soud prvního stupně návrhu stěžovatelky opět vyhověl, s tím že vedlejší účastnici uložil zaplatit žalovanou částku s úrokem z prodlení. O odvolání vedlejší účastnice následně rozhodl Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 34.162,- Kč s 8 % úroky z prodlení, potvrdil a ve zbývající části, tedy ohledně částky 30.747,- Kč, zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť nesprávně vyhodnotil jí předložené důkazy a z nich učinil nesprávný skutkový i právní závěr, čímž porušil ustanovení §132 o. s. ř.. Stěžovatelka dále tvrdí, že soud druhého stupně zřejmě porušil i její právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, "jelikož rozsudkem byla porušena nedotknutelnost majetku".Přestože nebyl bez pochyby zjištěn stav, soud rozhodl v neprospěch stěžovatelky, což bylo příčinou značné škody na jejím majetku.
Dle názoru stěžovatelky jsou nepodložené závěry, že žalobce má právo pouze na částečnou odměnu sjednanou ve smlouvě o přepravě, neboť zde vznikly pochybnosti ve správnosti doručení zásilky. Krajský soud tak vážně porušil své povinnosti nestranného orgánu zřízeného zákonem za účelem zajistit, aby strany dohody respektovaly práva a záruky uvedené ve smlouvě o přepravě zboží řídící se Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě. Soud vůbec nebral na vědomí čl. 30 odst. 2 úmluvy, přitom zboží bylo bez výhrad převzato a vady, které se údajně na zboží vyskytovaly již při převzetí, byly vedlejší účastnicí uplatněny až po uplynutí sedmidenní reklamační lhůty. Stěžovatelka se domnívá, že jednání soudu je protiústavní, neboť rovnost stran před zákonem je narušena nepoměrem, který spočívá v rozdílném uznávání důkazních prostředků v neprospěch postiženého.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud tedy není vrcholnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu zpravidla nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval, nejsou-li jím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by tedy mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, SbNU, sv. č. 3, nález č. 34, str. 257, cit.: "... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. ...".). Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Jak Ústavní soud ověřil, ve věci proběhlo řádné dokazování, jehož předmětem bylo zejména zjištění, zda byla mezi účastníky řízení uzavřena přepravní smlouva, zda přeprava byla řádně provedena a předmět byl dodán na místo určení, jaké zboží bylo příjemci doručeno, zda byly k provedené přepravě vzneseny výhrady ve stanovené lhůtě, zda mohl převzetí zboží na dvou místech potvrdit v tentýž den A. J. a je-li jeho podpis na obou nákladních listech pravý.
Na základě získaných důkazů krajský soud uzavřel, že ve věci se jednalo o dvě přepravy zboží z místa nakládky ve Španělsku do dvou míst vykládky v Polsku. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že byla uskutečněna přeprava jen do místa Wisla dle mezinárodního nákladního listu č. 3757758, přičemž zboží bylo převzato oprávněnou osobou, pracovníkem příjemce A. J. Nebylo však prokázáno, že došlo též k řádné přepravě dle mezinárodního nákladního listu č. 3757760. Zásilka nebyla přepravena do místa určení v Krakově, což vyplývá i ze záznamu o provozu vozidla, dle něhož je místem vykládky pouze Wisla.
Při určení výše nároku stěžovatelky na přepravné krajský soud mimo jiné přihlédl k procesnímu postoji vedlejší účastnice, která nejprve založila obranu na tvrzení, že přeprava nebyla vůbec uskutečněna, a později na jednání odvolacího soudu připustila, že jedna ze zásilek byla příjemci doručena, jakož i ke skutečnosti, že neuplatnila včas výhrady ke stavu zásilky ve smyslu článku 30 odst. 1 úmluvy. Za dané procesní situace potom odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelce lze přiznat část přepravného ve výši 34.162,- Kč odpovídající poměru řádně uskutečněné přepravy, ve zbývající části, tedy ohledně částky 30.747,- Kč žaloba není důvodná.
Ústavní soud má zato, že dokazování v předmětném řízení se uskutečnilo v intencích občanského soudního řádu. Přestože nebylo z objektivních důvodů možné vyslechnout rozhodujícího svědka A. J., důkazy, které se v řízení podařilo provést, mohly být dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Ústavní soud neshledal, že by v procesu dokazování byla porušena ústavně zaručená práva tím, že by některé důkazy byly neprávem opomenuty nebo byly získány v rozporu s procesními předpisy či svévolně hodnoceny. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že při rozhodování krajský soud přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo, vyplývá z něj, na základě jakých důkazů byl zjištěn skutkový stav, jakými úvahami se při rozhodování řídil, jaké skutečnosti byly vzaty za prokázané a jaké právní závěry z nich byly vyvozeny, a které předpisy byly ve věci aplikovány. Provedené důkazy byly řádně hodnoceny z hlediska jejich závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v jejich hodnocení nebyl shledán logický rozpor. Právní závěr odvolacího soudu nelze hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní.
Ústavní soud uzavírá, že právní názor odvolacího soudu vyjádřený v napadeném rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry v něm vyslovenými neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v projednávané věci učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Z důvodů shora uvedených Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu