ECLI:CZ:US:2010:2.US.2357.09.1
sp. zn. II. ÚS 2357/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti společnosti MASADA, a. s., se sídlem Sportovní 2c, Brno, IČ: 26234661, zastoupené Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2009 č. j. 14 Co 424/2008-178, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Tvrdila, že postupem tohoto soudu, jakož i soudu prvního stupně, bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu vyplynulo, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 1. 2008, č. j. 20 C 4/2004-163 ve výroku I. zavázal stranu žalovanou, tedy stěžovatelku, zaplatit žalobci Statutárnímu městu Brno (v řízení před Ústavním soudem dále jen "vedlejší účastník"), částku 38.700,- Kč s příslušenstvím, v částce 11.300,- Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok III.), stěžovatelka byla dále zavázána k zaplacení znalečného státu ve výši 2.875,- Kč (výrok II.) a k náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi (výrok IV.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl ke skutkovým závěrům, podle nichž stěžovatelka v období od 3. 7. 2003 do 31. 12. 2003 užívala bez právního důvodu v rozhodnutí blíže specifikované pozemky vedlejšího účastníka nacházející se v katastrálním území Ponava o celkové výměře 3.979 m2, z čehož vzniklo stěžovatelce bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající obvyklému nájemnému, za nějž by tyto pozemky mohly být v daném období pronajaty. Výši bezdůvodného obohacení soud stanovil na základě znaleckého posudku.
Do výroku I., II. a IV. rozsudku nalézacího soudu směřovala stěžovatelka odvolání, ve kterém především namítala, že soud při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházel z nesprávného rozsahu užívání předmětných pozemků, když pominul shodné tvrzení účastníků řízení o tom, že stěžovatelka užívá fakticky pozemky pouze o výměře 2.954 m2. S ohledem na tyto okolnosti proto navrhovala, aby vedlejšímu účastníkovi byla přiznána toliko částka ve výši 22.426,47 Kč.
Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozhodl o podaném odvolání rozsudkem ze dne 4. 6. 2009 č. j. 14 Co 424/2008-178, tak, že výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v napadené části týkající se povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 16.273,53 Kč potvrdil [bod a)], ve zbývající napadené části výroku I. vztahující se k příslušenství částky 16.273,53 Kč a ve výrocích II. a IV. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení [bod b)]. K argumentaci stěžovatelky, konkrétně ve vztahu ke stěžovatelkou namítané absenci užívání některých pozemků či jejich částí, uvedl, že tyto jsou součástí souboru pozemků a nelze je oddělit od užívání celého areálu (využívaného ke sportovním účelům), byť se tyto nacházejí vně oplocení areálu. Ostatně stěžovatelka předmětné pozemky v této souvislosti také užívala. Stran údajného shodného tvrzení o rozsahu užívání pozemků soud poukázal na písemná podání vedlejšího účastníka završená jeho závěrečným návrhem dne 23. 1. 2008, z nichž je patrné, že trvá na žalobě v celém uplatněném rozsahu. Učinil-li by v průběhu řízení nějaké tvrzení v podobném duchu, netrval by tento stav v době rozhodování soudu prvního stupně.
Rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu napadla stěžovatelka projednávanou ústavní stížností, v níž projevuje nesouhlas se způsobem, jakým se soud vypořádal s námitkami ohledně rozsahu užívaných pozemků, neboť tak učinil podle jejího názoru v rozporu s obsahem spisu. Výrok krajského soudu považuje nadto stěžovatelka za nesrozumitelný a nejasný. Odvoláním byl napaden výrok I. rozsudku nalézacího soudu, přičemž odvolacím soudem bylo rozhodnuto pouze o jeho části.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Právě s ohledem na toto ústavní vymezení svého postavení se Ústavní soud zabýval argumentací stěžovatelky obsaženou v předloženém návrhu, ovšem porušení jejích ústavně zaručených práv neshledal. Stěžovatelka toliko pokračuje v polemice se skutkovými závěry obecných soudů v otázce rozlohy užívaných pozemků, čímž staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud není zásadně oprávněn přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů a činit odlišné skutkové či právní závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu. Pochybení tohoto charakteru Ústavním soudem v daném případě zjištěno nebylo. Napadené rozhodnutí je srozumitelně a přesvědčivě odůvodněno. Krajský soud se v něm řádně zabýval všemi námitkami stěžovatelky, opíraje se o zjištění učiněná soudem prvního stupně, která označil za správná. Odmítl přitom jednoznačně tvrzení stěžovatelky o tom, že by mezi ní a stranou žalující existovala shoda ve věci rozsahu užívaných pozemků, resp. že by tato shoda byla projevena výslovně před soudem. S jeho závěry se Ústavní soud ztotožňuje, neboť z přiloženého spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 20 C 4/2004 nevyplývá nic, co by podporovalo uvedenou domněnku stěžovatelky. Zmiňovaný polohopisný plán, předložený v řízení vedlejším účastníkem, obsahuje nákres dotčených pozemků, nicméně z něho v žádném případě nelze vyvodit konkrétní výměru pozemků užívaných stěžovatelkou, a žádná další listina podobného obsahu nebyla ve spise dohledána. S ohledem na výše uvedené, jakož i argumentaci odvolacího soudu, Ústavní soud neshledal proto uplatněnou námitku opodstatněnou.
Stěžovatelce nelze přisvědčit ani pokud jde o údajnou nesrozumitelnost výroku krajského soudu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (zejména strana druhá, odstavec první a třetí) je patrné, v jakém rozsahu soud přezkoumával výrok I. rozsudku nalézacího soudu. Postup, který zvolil odvolací soud, přitom není v rozporu s obsahem podaného odvolaní či jeho petitem.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, nýbrž znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Dle učiněných zjištění obecné soudy v projednávaném případě v plné míře shora uvedené požadavky dodržely.
Z důvodů shora naznačených Ústavnímu soudu tedy nezbylo než projednávanou ústavní stížnost ve vztahu k výroku a) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2009 č. j. 14 Co 424/2008-178, odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Výrokem b) napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně byla zrušena část výroku I. a dále výroky II. a IV. rozsudku nalézacího soudu a věc byla v tomto rozsahu vrácena prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. V této části nebylo možno považovat rozhodnutí soudu za konečné, neboť řízení znovu probíhalo. Protože podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, odmítl Ústavní soud ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu