ECLI:CZ:US:2010:2.US.2401.10.1
sp. zn. II. ÚS 2401/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. Ch., zastoupeného JUDr. Františkem Bártíkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Td 39/2010 ze dne 28. června 2010, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. srpna 2010 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí, označeného v záhlaví, kterým byl zamítnut jeho návrh na odnětí jeho věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 11 To 88/2008 a její přikázání Vrchnímu soudu v Olomouci. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje, že Vrchní soud v Praze po něm již deset let vymáhá nezákonně uloženou pořádkovou pokutu, kterou uložil z věci vyloučený soudce JUDr. Veverka (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Chmelíř proti České republice č. 64935/01 ze dne 7. června 2005), a tím nerespektuje ani rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ani rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 13/06, N 126/50 SbNU 97), a proto tento orgán není pro stěžovatele spravedlivým a nestranným soudem. To jej vedlo k návrhu delegovat svoji věc Vrchnímu soudu v Olomouci. Nejvyššímu soudu vytýká, že rozhodoval zcela tendenčně, aniž zkoumal podstatu věci, což je patrné z chybně uváděných údajů o jeho odsouzení a propuštění - to označuje za "nesmysly" a "výmysly".
3. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudů i soudce stanoví zákon. V daném případě je tímto zákonem trestní řád. Tzv. delegace vhodná je průlomem do zákonem upravené zásady místní příslušnosti, a je proto krokem zcela mimořádným. Ačkoli pojem "důležité důvody", pro něž může k této delegaci dojít, není v trestním řádu blíže specifikován, základním kritériem pro posouzení existence důležitého důvodu je zejména to, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení a vyloučit pochybnosti o nestrannosti soudu. Zmíněné důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána. Rozhodnutí o delegaci je potom v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným (srov. sp. zn. III. ÚS 90/95, N 82/4 SbNU 271), k němuž má docházet jen z důvodů opravdu důležitých, kdy hrozí, že účel trestního řízení před příslušným soudem nebude náležitě naplněn, a to včetně ochrany práv obviněného. O nic takového ale v daném případě nejde.
5. Stěžovatel svůj návrh na delegaci své věci odůvodnil tím, že Vrchní soud v Praze po něm vymáhá pořádkovou pokutu, jež mu byla tímto soudem uložena. V takto vyložené argumentaci však zcela absentují konkrétní skutečnosti, odůvodňující pochybnost o schopnosti kteréhokoli jednotlivého soudce nestranně rozhodovat danou věc pro poměr k projednávané věci nebo pro osobní poměr k němu. Nelze si přitom představit, že by věc stěžovatele a předmětné vymáhání pořádkové pokuty rozhodovali úplně všichni soudci, kteří rozhodují trestní agendu u Vrchním soudě v Praze. Lze tedy považovat za ústavně souladné, že označil nedůvěru stěžovatele v objektivní rozhodování Vrchního soudu v Praze za ničím nepodloženou. Jen tento závěr je přitom v dané souvislosti relevantní. Pokud by přitom měl stěžovatel konkrétní poznatky, které by zpochybňovaly nezávislost či nestrannost některého konkrétního soudce, který má rozhodovat (či rozhodoval) jeho věc, má zachovány procesní prostředky k ochraně svého práva, jichž ostatně podle odůvodnění napadeného rozhodnutí také nyní využívá. Konečně k vlastní námitce lze podotknout, že stěžovatel netvrdí, že by rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty bylo zrušeno v důsledku některého jím podaného procesního prostředku k ochraně práva či jinak (nedošlo k tomu ani rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Chmelíř proti České republice č. 64935/01 ze dne 7. června 2005, který se týkal toliko merita věci). Vymáhání uložené pořádkové pokuty tedy představuje naplnění čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
6. Ze shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu