ECLI:CZ:US:2010:2.US.2435.09.1
sp. zn. II. ÚS 2435/09
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma rozhodl o ústavní stížnosti F. M., právně zastoupeného Mgr. Ing. Janem Krejsou, advokátem se sídlem Na Vinici 413, Semily, proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 8 T 31/2008 ze dne 18. září 2008, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp.zn. 12 To 433/2008 ze dne 26. listopadu 2008 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 8 Tdo 649/2009 ze dne 18. června 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 9. 2009 a doplněnou v souladu s výzvou k odstranění vad podání dne 9. 11. 2009, stěžovatel napadá shora citovaná rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle ust. §247 odst. 1 písm. b, e) tr.zákona a trestným činem porušování domovní svobody dle ust. §238 odst. 1, 2 tr.zákona a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců podmíněně odloženého na zkušební dobu tří roků a šesti měsíců. Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl z podnětu státního zástupce zrušen rozsudek okresního soudu a stěžovatel byl odsouzen za spáchání trestního činu krádeže dle ust. §247 odst. 1 písm. a,b,e) tr.zákona, trestného činu porušování domovní svobody dle ust. §238 odst. 1, 2 tr.zákona a pokus trestného činu krádeže dle §8 odst. 1 tr.z. k §247 odst. 1 písm. e) tr.zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se ke spáchání skutků před okresním soudem přiznal, avšak domnívá se, že jimi nebyl spáchán trestný čin, neboť je vykonal v krajní nouzi dle ust. §14 tr. zákona. Krajní nouze spočívala ve skutečnosti, že neměl několik týdnů k dispozici žádné finanční prostředky, které by mu umožnily uspokojit základní životní potřeby, neboť mu zaměstnavatel, u něhož byl na brigádě, nezaplatil slíbenou odměnu. Krajní nouze, které byl vystaven, ho tak prý ohrožovala na zdraví a životě.
Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy porušily jeho ústavní právo na spravedlivý proces, neboť opomenuly provést důkazy, což vedlo k nedostatečnému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v důsledku opomenutých důkazů nebyla řádně prokázána protiprávnost jeho jednání a nebyla ani prokázána nebezpečnost jeho jednání pro společnost a možnost nápravy. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo podle názoru stěžovatele dostatečně odůvodněno.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
V daném případě je z napadených rozhodnutí zřejmé, že obecné soudy dostály své povinnosti a hodnotily důkazy jednotlivě i ve všech souvislostech a v odůvodnění rozhodnutí řádně vyložily, které skutečnosti vzaly z prokázané a které nikoli. Provedené důkazy a na základě nich zjištěný skutkový stav věci podle přesvědčení obecných soudů nezakládaly jakékoli pochybnosti o vině stěžovatele.
K námitce stěžovatele týkající se jeho jednání v krajní nouzi je třeba zejména uvést, že se jí poprvé zabýval až dovolací soud v rámci dovolacího řízení. Se závěrem Nejvyššího soudu, že jednání stěžovatele nelze pod ustanovení §14 tr. zákona podřadit, se ztotožňuje i Ústavní soud. Krajní nouzí se rozumí čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. O krajní nouzi se může jednat pouze tehdy, když nebezpečí hrozí bezprostředně, nikoli kdy již pominulo anebo by hrozilo teprve v budoucnu, ale nikoli v bezprostřední budoucnosti. Pokud tedy stěžovatel dle svého tvrzení spáchal trestný čin proto, že neměl peníze na základní potraviny, muselo by být současně prokázáno, že se již nacházel v takovém stádiu hladu, který jej bezprostředně, pokud nebude ihned odstraněn, ohrožuje na životě. I podle starší judikatury (R 4532/1932) "stav bídy (nouze) zakládá beztrestnost, byla-li takové síly, že jí byl život pachatele nebo osoby jemu blízké přímo a bezprostředně ohrožen, a nebylo-li jiného východiska k záchraně života, než spáchati trestný čin, takže jedinou pohnutkou byl názor pachatele, že jinak zemře hlady." Zjištěné skutečnosti, zejména původní tvrzení stěžovatele, že kradl, protože potřeboval nutně splatit dluh, nikterak nenasvědčovaly tomu, že by stěžovatel byl v důsledku hladu přímo ohrožen na životě a nemohl by toto nebezpečí odvrátit jinak. Konečně nelze ani přehlédnout, že stěžovatel se již majetkových deliktů dopouštěl v minulosti.
Lze tedy uzavřít, že odůvodnění Nejvyššího soudu a jeho závěr o tom, že stěžovatel podmínky §14 tr. zákona nenaplnil, a proto je jeho jednání trestné, je dostatečné a přiměřené relevanci jeho námitek.
Na základě shora vyložených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu