ECLI:CZ:US:2010:2.US.244.10.1
sp. zn. II. ÚS 244/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. M., zastoupeného JUDr. Josefem Kašparem, advokátem, se sídlem Jáchymovská 27, 360 04 Karlovy Vary, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, ze dne 30. října 2009, č. j. 11 Co 243/2009-98, a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 30. července 2008, č. j. 11 C 58/2008-35, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a V. P., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tím, že soudy obou stupňů porušily jeho "základní procesní práva" ve smyslu čl. 36 odst. 4 Listiny podrobně upravená v občanském soudním řádu.
2. Vedlejší účastník se žalobou podanou u Okresního soudu v Sokolově domáhal proti stěžovateli zaplacení částky 1.800.000 Kč, a to na základě smlouvy o půjčce ze dne 1. listopadu 2004. Okresní soud v Sokolově vydal v této věci platební rozkaz, proti kterému stěžovatel podal odpor, v němž uvedl, že dlužná částka byla vyrovnána přenecháním podnájemní smlouvy na restauraci blíže v odporu specifikovanou. Na to provedl soud prvního stupně v několika na sebe navazujících jednáních dokazování a poté ve věci rozhodl tak, že žalobě vyhověl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce odvolání, ve kterém soudu prvního stupně vytkl, že účastníkům nebyla poskytnuta stejná procesní práva tím, že v jednom případě konal jednání, ačkoliv se stěžovatel řádně omluvil a požádal o odročení jednání, dále že se mu nedostalo řádného poučení zejména v tom smyslu, že má doplnit svá skutková tvrzení, pokud jde o jím uplatněnou námitku vyrovnání žalované částky, dále soud prvního stupně zamítl provedení důkazu svědeckou výpovědí Ing. M., což byl jediný důkaz, který navrhoval. V odvolání uplatnil námitku promlčení a námitku započtení. Soudu prvního stupně pak dále vytkl, že překročil rámec uplatněného nároku, když vedlejšímu účastníkovi přiznal 10% úrok od 1. listopadu 2004, ačkoliv se domáhal 10% z prodlení.
3. Odvolací soud, poté co doplnil dokazování výslechem svědka Ing. M., rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se vyčerpávajícím způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání. Pokud jde o stěžejní námitku započtení, uvedl, že tato námitka nebyla uplatněna v řízení před soudem prvního stupně, takže skutková tvrzení nezbytná pro hodnocení její důvodnosti se před soudem prvního stupně neobjevila a to přes řádné poučení, které se ze strany soudu účastníkům dostalo. V této souvislosti nedal za pravdu stěžovateli, který namítal, že nebyl řádně poučen. Odvolací soud připustil, že lze až v odvolání vznést námitku promlčení, v odůvodnění však vyložil, proč nepovažuje žalovanou pohledávku za promlčenou. Pokud jde o tvrzené překročení rámce uplatněného nároku, odkázal na podání vedlejšího účastníka, kterým původní petit žaloby upravil do podoby, o které rozhodoval soud prvního stupně.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje námitky, které uplatnil v odvolání. Hlavní důraz klade na okolnosti týkající se započtení pohledávky. Poukazuje na to, že v řízení před soudem prvého stupně nebyl právně zastoupen, a proto od něho nebylo možno očekávat, že se bude vyjadřovat v přesných právních pojmech. Poukazuje na to, že sice nepoužil formulace "započtení", ale již ve svém odporu k platebnímu rozkazu uvedl, že dlužná částka byla vyrovnána přenecháním podnájemní smlouvy na restauraci. Tuto skutečnost navíc potvrdil svědek Ing. M., kterého odvolací soud vyslechl. Z toho dovozuje, že námitku započtení fakticky uplatnil. V této souvislosti pak dále poukazuje na nedostatečné poučení ze strany soudu prvního stupně, který podle jeho názoru pouze formálně odkázal na §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a nekonkretizoval, v jakém směru by měla být skutková tvrzení doplněna a řádně ho nepoučil o důsledcích nesplnění povinnosti tvrdit a dokazovat. Z toho pak dále dovozuje, že byla porušena rovnost účastníků řízení. Ta byla porušena i tím, že soud v jednom případě jednal v jeho nepřítomnosti, ačkoliv dal jasně najevo, že se chce jednání zúčastnit.
5. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
6. Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
7. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, a Ústavnímu soudu nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
8. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 11 C 58/2008 a ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti) včetně námitek vad řízení (jak je patrno z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. října 2009, č. j. 11 Co 243/2009-98) a své právní závěry patřičně odůvodnily, tzn. uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
9. Výzva soudu podle §118a o. s. ř. nepředpokládá, jak se stěžovatel mylně domnívá, podrobné poučení o tom, jak mají být doplněna skutková tvrzení a jakými důkazními prostředky mají být prokázána. Pokud by soud poskytl poučení v takovéto šíři, porušil by rovnost účastníků řízení, neboť by ve skutečnosti poskytl jedné ze stran sporu právní poradu. Výzva soudu směřuje pouze k tomu, aby si účastník řízení uvědomil, že soud jeho dosavadní skutková tvrzení a důkazy nepovažuje za dostatečné a dal mu tak možnost je doplnit. Ostatně zákon v této souvislosti mluví o "výzvě" nikoliv o "poučení".
10. Odvolací soud se prakticky se všemi námitkami stěžovatele v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Nelze přehlédnout, že započtení je hmotněprávní úkon, jehož náležitosti jsou stanoveny zákonem. Sdělení stěžovatele, které bylo obsahem odporu proti platebnímu rozkazu, že "dlužná částka byla vyrovnána přenecháním podnájemní smlouvy na restauraci" není jednostranným právním úkonem započtení, ale tvrzením, že žalovaná částka byla mezi účastníky řízení vypořádána jinou smlouvou. Proto se závěr odvolacího soudu, že se v řízení před soudem prvního stupně neobjevila žádná skutková tvrzení nezbytná pro hodnocení důvodnosti námitky započtení, jeví jako přiléhavý. Totéž lze říci i o závěru odvolacího soudu k námitce promlčení. Uvedená stanoviska odvolacího soudu jsou v souladu s judikaturou soudů i doktrínou. Pokud stěžovatel má jiný názor na výklad dotčených hmotněprávních ustanovení, měl se obrátit na dovolací soud a předestřít mu tyto otázky, jako otázky zásadního právního významu. Ústavní soud není totiž oprávněn z důvodů výše uvedených do této pravomoci obecných soudů zasahovat.
11. Ústavní soud konstatuje, že se v projednávané věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. S ohledem na shora uvedené, jejich právní závěry ani nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní.
12. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva a pokud je v plné míře nevyužil, stalo se tak jeho procesním pochybením. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
13. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu