ECLI:CZ:US:2010:2.US.2482.10.1
sp. zn. II. ÚS 2482/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. P. T., MBA, zastoupeného JUDr. Tomášem Zejdou, advokátem se sídlem Murmanská 5/1250, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. května 2010 č. j. 30 Cdo 4294/2008-59, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008 č. j. 53 Co 531/2007-47 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. července 2007 č. j. 23 C 137/2006-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že tyto soudy mu neprovedením navržených důkazů a nesprávným výkladem zákona upřely právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo určeno, že smlouva o převodu obchodního podílu ze dne 4. 6. 2004, kterou Ing. J. T. převedl svůj obchodní podíl ve výši 20% na společnost Trumpeš, spol. s. r. o. ve prospěch stěžovatele, je vůči žalobci neúčinná. Shora citovaným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, (dále jen "o. s. ř.") a jako dovolací důvody uvedl ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy nezabývaly otázkou, zda vůči němu mohla oprávněně směřovat žaloba, kterou žalobce odporoval právnímu úkonu, konkrétně převodu obchodního podílu. Stěžovatel uzavřel smlouvu o převodu, na jejímž základě poskytl peněžité plnění a rovněž jemu bylo plněno. Není tudíž osobou získavší prospěch, a proto žalobce nemá právo vůči němu směřovat zmíněnou žalobu. Dle jeho názoru je ustanovení §42a odst. 3 občanského zákoníku jednoznačné a zákonodárce v něm musel mít na mysli pouze převody bezúplatné, resp. převody za prokazatelně nepřiměřeně nízkou cenu. Prospěchem se v majetkové sféře rozumí rozšíření majetku. V případě převodu na základě kupní smlouvy nelze hovořit o prospěchu, neboť majetek nabyvatele se převodem nezvětšil. Obecné soudy dále neřešily otázku, zda věřitel byl zkrácen na svých právech za situace, kdy se nezmenšil majetek dlužníka, který získal ze smlouvy oproti hodnotě obchodního podílu peněžité plnění. Velikost jeho majetku po převodu tedy zůstala stejná jako před ním.
Spolu s ústavní stížností stěžovatel Ústavnímu soudu předložil dovolání k Nejvyššímu soudu ze dne 16. června 2008, přičemž na jeho obsah odkazuje, jakožto na součást odůvodnění ústavní stížnosti.
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti, posouzení obsahu dovolání stěžovatele a odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá usnesení Nejvyššího soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá rozsudky soudů I. a II. stupně, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Takový stav však Ústavní soud ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu nezjistil.
Dovolací soud, aniž by se zabýval meritem věci, posuzoval otázku, zda stěžovatelem podané dovolání je přípustné, jestliže v úvahu přicházela přípustnost dovolání výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.. Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.), je pak logicky možné posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako námitky existence tzv. jiných procesních vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nezahrnují-li podmínku existence právní otázky zásadního významu) nebo vad tzv. zmatečnostních (viz jejich výčet v §242 odst. 3 o. s. ř.). Proto také v případě, kdy dovolatel uplatní proti dovoláním napadenému rozhodnutí pouze tyto důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení", nýbrž přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li při vázanosti dovolacím důvodem k přezkumu otevřena právní otázka, nemůže být řeč o právní otázce zásadního významu (srov. III. ÚS 643/06, III. ÚS 10/06, IV. ÚS 804/07).
Jak vyplývá z podaného dovolání, námitky stěžovatelem uplatněné směřují pouze proti skutkovým zjištěním. Stěžovatel v něm zpochybňuje skutkové závěry učiněné obecnými soudy, přičemž předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí, nesouhlasí s hodnocením důkazů a zdůrazňuje, že nebyli předvoláni jím navržení svědkové. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil svůj závěr o jeho nepřípustnosti podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů. Na toto odůvodnění lze jako na ústavně konformní v tomto případě odkázat. V posuzované věci je namístě zdůraznit i to, že stěžovatel konkrétní námitky (ve smyslu konkrétní protiargumentace) proti uvedenému postupu Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti ani nevznáší, nýbrž se ve své argumentaci nově zaměřuje na otázku interpretace a aplikace ustanovení §42a odst. 3 občanského zákoníku, kterou však v dovolání nepoložil.
Ústavní soud tak uzavírá, že neshledal zásah do základního práva stěžovatele zaručovaného shora citovaným článkem Listiny samotným rozhodnutím dovolacího soudu, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Pokud jde o návrh stěžovatele na zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů I. a II. stupně, uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Podle ustanovení §72 odst. 3 a odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze Ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ve lhůtě 60 dnů ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje a jehož vyčerpáním je podmíněna ústavní stížnost, považovat pouze přípustné dovolání. Výjimku představuje toliko situace, kdy bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení orgánu, který o něm rozhoduje (viz ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V takovém případě lze ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo dovoláním napadeno, podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o dovolání. Tato podmínka však v daném případě není splněna. Jak bylo uvedeno výše, pokud je dovolání podané s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jsou v něm uplatněny tzv. nezpůsobilé dovolací důvody, což je případ stěžovatelova dovolání, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá. Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, bylo nutno šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně (srov. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu a nikoli od doručení usnesení soudu dovolacího, jak nesprávně dovozuje stěžovatel.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu