ECLI:CZ:US:2010:2.US.2490.10.1
sp. zn. II. ÚS 2490/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. N., zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 12, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2010 č. j. 30 Co 156/2010-51 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 2. 2010 č. j. 13 Nc 7693/2009-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 8. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka poukazuje na to, že nezavdala příčinu k zastavení exekučního řízení, naopak právní zástupce oprávněných neměl důvod k podání návrhu a učinil tak předčasně v době, kdy mezi účastníky probíhalo jednání o způsobu zaplacení a případném depozitu z důvodu podaného dovolání. Podání návrhu na nařízení exekuce proto považuje za nekorektní, hraničící s porušením advokátní etiky. Odvolacímu soudu vytýká, že se uvedenými důvody nezabýval a napadené usnesení potvrdil, přestože ke zpětvzetí návrhu došlo více než po roce od zaplacení. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu namítá, že ze strany oprávněných i soudů jde o případ svévole.
Z obsahu napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že oprávnění podali dne 11. 8. 2008 u Obvodního soudu pro Prahu 7 návrh na nařízení exekuce podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze k uspokojení své pohledávky a nákladů exekuce. Věc byla postoupena z důvodu místní nepříslušnosti Okresnímu soudu Praha - západ, jenž oprávněné vyzval k odstranění vad návrhu, který považoval částečně za neurčitý. Oprávnění návrh v neurčité části upřesnili a současně vzali návrh na nařízení exekuce zpět s tím, že povinná požadovanou částku po podání návrhu zaplatila. Následně soud prvního stupně napadeným usnesením řízení o návrhu na nařízení exekuce podle §96 odst. 1 o.s.ř. zastavil. O nákladech řízení rozhodl podle §146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., neboť dospěl k závěru, že ke zpětvzetí důvodně podaného návrhu došlo pro chování povinné, která vykonávanou povinnost po podání návrhu splnila. O odvolání stěžovatelky rozhodl odvolací soud druhým napadeným usnesením, kterým prvostupňové rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení jako věcně správné potvrdil.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další dostupná na http.: //nalus.usoud.cz)). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení. Tato otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Žádné takové pochybení nebylo v projednávaném případě zjištěno.
Obecnými soudy aplikované ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu řeší způsob rozhodování o náhradě nákladů řízení v situaci, kdy dojde k zastavení řízení. Obdobně jako jiná ustanovení občanského soudního řádu týkající se rozhodování o náhradě nákladů řízení je i toto ustanovení vykládáno teorií i rozhodovací činností obecných soudů ryze procesně (srov. Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 662 - bod 3, a na něj navazující judikatura tam uvedená). Uvedené ustanovení tedy formálně sjednává rovnost mezi účastníky různých řízení v totožné procesní situaci, aniž by zohledňovalo důvody jejich jednání. Výjimku z tohoto pravidla rozhodování o náhradě nákladů řízení, jejíž logiku lze spatřovat v zohlednění konkrétní hmotněprávní situace nebo spíše konkrétní procesní situace, představuje zejména §150 občanského soudního řádu. Ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu tedy zcela zapadá do podústavní úpravy rozhodování o náhradách nákladů řízení, která je jako celek ústavně souladná (srov. nález sp. zn. II. ÚS 549/06 ze dne 29. 11. 2006).
Jakkoliv lze tedy souhlasit s názorem stěžovatelky o nekorektnosti jednání zástupce oprávněných, pokud za probíhajícího jednání o způsobu úhrady judikátně přiznané a vykonatelné pohledávky podal návrh na exekuci, nemá Ústavní soud v posuzovaném případě prostor pro kasační rozhodnutí. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je totiž naprosto zřejmé, že otázka náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky byla posouzena ryze procesním způsobem, tak, jak předpokládá aplikované ustanovení §146 odst. 1, odst. 2 o.s.ř., ve spojení s §52 odst. 1 exekučního řádu. Z rozhodnutí naprosto zřetelně vyplývají úvahy odvolacího soudu ohledně dané situace a jejího právního řešení, a tyto úvahy korespondují s ustáleným a ústavně souladným výkladem aplikovaného předpisu, jak bylo shora vyloženo. Jedná se o řešení čistě v rámci podústavního práva bez jakéhokoliv přesahu do pravomocí Ústavního soudu. Skutečnost, že obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nedává sama o sobě důvod k ústavní stížnosti a tím ani k ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací pravomoci obecných soudů (srov. nález sp. zn. II. ÚS 294/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 5., č. 63. str. 481).
Ústavní soud tedy nezjistil, že by postupem obecných soudů bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu