ECLI:CZ:US:2010:2.US.2531.10.1
sp. zn. II. ÚS 2531/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem Chládkova 3, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 102/2010-39 ze dne 24. 5. 2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 102/2010-39 ze dne 24. 5. 2010, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 25 C 319/2009-19 ze dne 25. 11. 2009 tak, že žaloba se žádostí o určení, že úrazové připojištění pro rizikovou skupinu: 1 při smrti způsobené úrazem 120.000,- Kč, při trvalé invaliditě následkem úrazu 600.000,- Kč a denní odškodnění 600,- Kč, sjednané pojistnou smlouvou číslo 0001646907, uzavřenou mezi účastníky, která vstoupila v platnost dne 11. 12. 1999, trvá, se zamítá. Ke skutkovému stavu stěžovatel uvedl, že žalobou se bránil proti výpovědi úrazového připojištění podané ve smyslu §800 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a zaslané mu žalovaným - Českou podnikatelskou pojišťovnou, a. s., Vienna Insurance Group, maje za to, že předmětná výpověď je neplatná s ohledem na ustanovení §800 odst. 4 občanského zákoníku. Na jejím základě nemohlo dojít k zániku sjednaného úrazového připojištění, jak posléze dovodil odvolací soud. Městský soud v Praze proto svým postupem, kdy změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobu zamítl, odepřel stěžovateli ochranu jeho práv, konkrétně porušil čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Závěrem návrhu se stěžovatel ještě zmínil o dovolání, které podal současně s ústavní stížností do rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v posuzovaném věci.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")].
V projednávaném případě stěžovatel podal v souladu s poskytnutým poučením proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 102/2010-39 ze dne 24. 5. 2010 dovolání, které je v dané věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, což představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jestliže stěžovatel podal ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, a před obecným soudem tedy probíhá dosud neskončené řízení, v jehož rámci se může domáhat ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod, není důvodu pro to, aby Ústavní soud - v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i v rozporu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci (zde obecných soudů) - do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci (paralelně) rozhodoval. Není ani důvodu pro to, aby Ústavní soud vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí orgánu o daném mimořádném prostředku, neboť stěžovatel nebyl nucen podávat ústavní stížnost, naopak měl tak učinit až po doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud se pro úplnost zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, avšak splnění žádné z těchto podmínek neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Závěrem tedy Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako nepřípustná dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2010
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj