ECLI:CZ:US:2010:2.US.2616.09.1
sp. zn. II. ÚS 2616/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci návrhu JUDr. Z. A., právně zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2009 č. j. Nao 45/2009-39, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 10. 2009, se navrhovatel domáhá přezkoumání v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudci Městského soudu v Praze JUDr. Miroslava Hrehorová, Mgr. Jiří Tichý a Mgr. Dana Černovská nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 12 Cad 30/2008.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně podmínek podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kdy je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
V případech, kdy v souladu s předpisy procesního práva je rozhodnuto nadřízeným soudem o námitce podjatosti tak, jako v dané věci (tj. že konkrétní soudci nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věci), nelze k přezkumu rozhodnutí obecného soudu z pohledu ústavněprávního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je i její subsidiarita, z níž vyplývá princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů. Konstantní judikatuře Ústavního soudu tak odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, které upravují příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Lze akceptovat, že by odporovalo principům spravedlivého procesu, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudci, kteří ji rozhodovat neměli, jelikož měli být vyloučeni. Bude-li však mít v dalším průběhu řízení navrhovatel za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí - jemu nepříznivé - bylo vydáno soudci podjatými, nic mu nebude bránit, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy obecných (správních) soudů opravnými prostředky, které (zde) soudní řád správní předvídá, a jež jsou - i ve vztahu k této námitce - navrhovateli k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.
Návrh Ústavnímu soudu je tak podán předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není přípustným předmětem ústavního přezkumu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Již jen nad tento (rozhodný) rámec lze zaznamenat, že Ústavní soud otevřel přezkum v situaci, kdy naopak dosavadnímu soudci (či senátu) byla projednávaná věc odejmuta a přikázána k projednání jinému soudci (či senátu), jestliže takovým rozhodnutím, byť učiněným v průběhu řízení, byli jeho účastníci - zde bez možnosti efektivní nápravy - zbaveni práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 105/01).
Vzhledem k výše uvedeným závěrům Ústavnímu soudu nezbylo než postupovat podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a návrh jako nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2010
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj