ECLI:CZ:US:2010:2.US.2652.09.1
sp. zn. II. ÚS 2652/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti B. A., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 88 T 39/2008-49 ze dne 9. 5. 2008, usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 5 To 475/2008 ze dne 3. 9. 2008 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 480/2009 ze dne 28. 5. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 7, čl. 8 odst. 1, čl. 10, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, dále čl. 5, čl. 6, čl. 7 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud z připojeného listinného materiálu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 88 T 39/2008-49 ze dne 9. 5. 2008 uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, 2 trestního zákona byl stěžovateli uložen rovněž trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří roků. Trestné činnosti se stěžovatel dle zjištění obecného soudu dopustil tak, že ačkoliv si dne 29. 11. 2004 převzal rozhodnutí Policie České republiky o správním vyhoštění s dobou platnosti do 29. 11. 2009, které nabylo právní moci dne 7. 12. 2004, a byl mu opakovaně vydán výjezdní příkaz k vycestování z území České republiky, naposledy s dobou platnosti do 10. 1. 2008, do stanovené doby ze země nevycestoval, naopak se zde nelegálně zdržoval, přičemž tak činil zcela vědomě. Popsaným jednáním stěžovatel tedy naplnil skutkovou podstatu maření výkonu úředního rozhodnutí, v daném případě rozhodnutí, které mu zakazovalo pobyt na území České republiky.
Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně unesením sp. zn. 5 To 475/2008 ze dne 3. 9. 2008 podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvody dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, které Nejvyšší soud odmítl usnesením sp. zn. 6 Tdo 480/2009 ze dne 28. 5. 2009 jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
V dalším se již stěžovatel obrátil na Ústavní soud. V projednávané ústavní stížnosti vyjádřil názor, podle něhož skutek, pro který byl odsouzen, nenaplňoval všechny znaky skutkové podstaty maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Obecné soudy se zejména nezabývaly otázkou, zda stěžovatel svým jednáním skutečně mařil nebo podstatně ztěžoval výkon rozhodnutí státního orgánu, pročež podle jeho názoru se pro naplnění předmětné skutkové podstaty nestačí toliko zdržovat na území České republiky, ale je nutné shledat aktivní jednání na straně pachatele, jímž by účelově, například kladením různých překážek, bránil výkonu rozhodnutí správním orgánem. Jako trestný čin nemůže být sankcionováno pouhé nesplnění povinnosti uložené orgánem veřejné moci, neboť žádný zákon nepřikazuje rozhodnutí dobrovolně vykonat či poskytnout při jeho výkonu veškerou potřebnou součinnost. Dle stěžovatelova přesvědčení nebyla v řízení prokázána ani společenská nebezpečnost skutku pro společnost, což dovozuje ze skutečnosti, že byl ve věci opakovaně vydán výjezdní příkaz, kterým byl prodlužován jeho přechodný pobyt na území České republiky. Vedle toho se obecné soudy nevypořádaly s otázkou vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Ze skutkové věty není vůbec zřejmé, jaký význam má nabytí právní moci tohoto rozhodnutí dne 7. 12. 2004, když z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele je rozhodná jeho vykonatelnost, kterýžto údaj ve skutkové větě chybí. Obecné soudy tedy svým výkladem trestních předpisů vedoucím k odsouzení stěžovatele za skutek, který není zákonem označen za trestný, porušily jeho právo na spravedlivý proces a v rozporu s ústavním pořádkem omezily jeho osobní svobodu. V neposlední řadě stěžovatel obecným soudům vytýká, že nepřihlédly k jeho rodinným vazbám na území České republiky a uložením trestu vyhoštění zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na soukromý a rodinný život.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti, a není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu, ale také rámec interpretace a aplikace norem podústavního práva. Svévole při aplikaci (např. nerespektováním kogentní normy) anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý právní formalismus), pak znamenají porušení základního práva či svobody (např. nález sp. zn. I. ÚS 558/01, N 136/31 SbNU 205; aj.).
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, ovšem pochybení obecných soudů dosahující ústavní roviny neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě opakuje námitky, které vznesl již v průběhu nyní posuzovaného trestního řízení nebo v průběhu řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 118/2006, kde byl stíhán a posléze odsouzen pro stejný trestný čin. Ústavní soud v této souvislosti zjistil, že obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, se zmíněnými námitkami stěžovatele zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel totožnou argumentaci znovu uplatňuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší.
Jádro stížnostních námitek tvoří polemika se závěry obecných soudů ohledně právního posouzení stěžovatelova jednání. V tomto směru lze odkázat na věcně zcela vyčerpávající a ústavně konformní odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se dostatečně vypořádal s aplikací ustanovení §171 odst. 1) písm. b) trestního zákona na skutek stěžovatele. Nejvyšší soud především připomněl smysl citovaného ustanovení trestního zákona, jímž je postihnout jednání pachatele, který v době, kdy mu byl pobyt na území republiky zakázán, se zde přesto zdržuje. Znak maří nebo ztěžuje výkon rozhodnutí znamená, že rozhodnutí, které má být v době činu vykonáno, fakticky v důsledku jednání pachatele vykonáno není a vykonat ho nelze, nebo je vykonáno za podstatně ztížených podmínek. Charakter úkonu, který zákon spojuje se započetím výkonu správního vyhoštění, má v daném případě výjezdní příkaz, který zakotvuje pro cizince povinnost vycestovat z území České republiky ve stanovené době. Jestliže se cizinec po takto stanovené lhůtě zdržuje na území České republiky, činí tak v rozporu s rozhodnutím správního orgánu a naplňuje současně znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí ve smyslu §171 odst. 1) písm. b) trestního zákona, postihujícího právě úmyslné nerespektování rozhodnutí o zákazu pobytu na území České republiky vydané ve správním řízení. Dovolací soud, opíraje se o rozhodná skutková zjištění a výše nastíněné závěry, se proto vyslovil, že nemá žádné pochybnosti o naplnění všech zákonných znaků posuzovaného trestného činu.
Ústavní soud, s přihlédnutím k obsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale též soudů nižších stupňů, se neztotožňuje se stěžovatelovou argumentací, podle níž byl obecnými soudy odsouzen za skutek, který není trestným činem, a tím tedy mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Článek 6 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává, stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Co se týče zbývajících námitek stěžovatele, i na tyto odpovídajícím ústavně konformním způsobem reagovaly obecné soudy ve svých rozhodnutích. K otázce vykonatelnosti předmětného rozhodnutí o správním vyhoštění se vyjádřil Nejvyšší soud, který při této příležitosti odkázal na své předchozí rozhodnutí, vydané v již shora zmíněné trestní věci stěžovatele, v němž zaujal stejný názor, a to ohledně právní moci a vykonatelnosti totožného správního rozhodnutí. Úvahu o společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele do svého rozhodnutí zahrnul Městský soud v Brně (strana 3 napadeného rozhodnutí), stejně jako posouzení otázky osobních a rodinných poměrů stěžovatele, jehož správnost potvrdil posléze odvolací soud. Shodně konstatovaly, že stěžovatel svůj rodinný život založil v České republice v době, kdy jeho pobyt zde byl jeho zaviněním již ilegální a kdy si musel být vědom důsledků pro něj z toho vyplývajících. Ústavní soud, aniž považuje za zbytečné dále opakovat podrobnou argumentaci soudů obou stupňů, napadená rozhodnutí obecných soudů shledává i v této části za ústavně konformní.
V předmětné věci tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném jim příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavněkonformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele, a mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tedy z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu proto nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu