ECLI:CZ:US:2010:2.US.2684.08.1
sp. zn. II. ÚS 2684/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti T. G. S., zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem České Budějovice, Nám. Přemysla Otakara II. č. 32/117, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008 sp. zn. 3 Tdo 730/2008 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 14 To 113/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, s odkazem na porušení svých základních práv garantovaných čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Porušení zásady nullum crimen sine lege obsažené v čl. 39 Listiny stěžovatel spatřuje v nesprávné kvalifikaci popsaného jednání jako trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Poukazuje na právní teorii a ustálenou judikaturu, podle níž jsou za jiný způsob pohlavního zneužívání důvodně považovány toliko intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele. Z toho je dle něj zřejmé, že formy jednání, specifikované ve výrokové části napadeného rozsudku, nelze postavit na roveň vykonání soulože. Dle něj se jedná o podstatně méně intenzivní zásahy do pohlavní sféry osoby mladší 15 let, než je vykonání soulože. Poukazuje na závěry znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a sexuologie a namítá, že nebylo prokázáno, že by předmětem jeho zájmu byly osoby mladší 15 let a že by jeho jednání mělo jakýkoli sexuální podtext a vedlo k sexuálnímu uspokojení. Má proto za to, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu pohlavního zneužívání.
Porušení práva na obhajobu zakotveného v čl. 40 odst. 3 Listiny stěžovatel spatřuje v tom, že byl stíhán pro trestný čin obchodování s lidmi podle §232a odst. 1 písm. a) tr. z. a následně i pro trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. z. a tímto směrem směřovala i obhajoba. Krajský soud však, aniž by stěžovatele na možnost odchylného právního posouzení skutku upozornil, posoudil skutek jako trestný čin pohlavního zneužívání, čímž stěžovateli znemožnil, aby se mohl účinně bránit a tuto novou kvalifikaci vyvrátil.
Stěžovatel konečně namítá, že i trest propadnutí věci mu byl uložen v rozporu se zákonem, neboť není vlastníkem předmětných věcí.
Nad rámec ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že pokud byl rušen rozsudek ve vztahu ke stěžovateli, v duchu zásady beneficium cohaesionis se soudy nezabývaly otázkou, zda důvod, který prospívá stěžovateli, neprospívá i dalšímu spoluobžalovanému.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Nejvyšší soud a Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a vedlejší účastník řízení Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích.
Nejvyšší soud v podrobném vyjádření v prvé řadě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů i odvolacím soudem přijatou právní kvalifikací jednání stěžovatele. Rozhodně odmítl, že by zjištěné chování stěžovatele bylo méně intenzivní, než požaduje zákon, a vyslovil přesvědčení, že šlo o mnohem závažnější chování, které dosahovalo intenzity srovnatelné se souloží. Za důvodnou neshledal ani námitku směřující do porušení práva na obhajobu. K námitce ohledně uložení trestu propadnutí věci uvedl, že sice došlo k určité nepřesnosti ve vztahu k dovolacímu důvodu, k němuž byla vztažena, dovolací soud se však touto námitkou věcně zabýval. K porušení zásady beneficium cohaesionis ve vztahu ke spoluobžalovanému poukázal na to, že uvedená námitka nebyla v dovolání uplatněna. Dle jeho názoru nebylo v řízení před Nejvyšším soudem zasaženo do tvrzených základních práv stěžovatele. Proto navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Krajský soud také plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku, přičemž vyslovil přesvědčení o tom, že se stěžovatel popsaného skutku dopustil a že jeho jednání lze podřadit pod trestný čin pohlavního zneužívání.
Krajské státní zastupitelství uvedlo, že v napadeném řízení nebyla porušena žádná ústavní práva stěžovatele, a odkázalo na podrobné odůvodnění ve věci vydaných rozhodnutí, které plně akceptuje.
Nejvyšší státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
V replice na podaná vyjádření stěžovatel setrval na argumentech uplatněných v ústavní stížnosti.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. 2. 2007 (pod body 1 až 8) uznán vinným trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 1 písm. a) tr. z., a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák.; příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části uvedeného rozsudku. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest vyhoštění a trest propadnutí věcí vyjmenovaných ve výroku. Současně bylo podle §226 písm. b), c) tr. ř. rozhodnuto o zproštění stěžovatele obžaloby pro další (ve výroku popsané) skutky. Uvedeným rozsudkem bylo též rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného S. R. K. a o zproštění obžaloby J. D.
O odvolání stěžovatele a státní zástupkyně rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, napadeným rozsudkem tak, že jej ohledně stěžovatele podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. uznal stěžovatele vinným pod body 1 - 7 trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. z., za nějž mu uložil trest odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Rozhodl též o trestu propadnutí věci a o zproštění pro další skutek. Odvolání státní zástupkyně podle §256 tr.ř. zamítl.
Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným rozhodnutím podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jímž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).
Stěžovatel především namítá, že v jeho jednání nebylo možné spatřovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., neboť v jeho chování, popsaném ve výroku rozsudku, nelze dovozovat takovou intenzitu, která by byla srovnatelná s vykonáním soulože. Porušení čl. 39 Listiny tedy spatřuje v nesprávné kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu.
Článek 39 Listiny, dle něhož "jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit, stejně jako jemu korespondující čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zakotvují princip zákonnosti trestných činů a trestů. Ten především zakazuje považovat za trestné činy skutky, které dříve trestnými nebyly; dále zakazuje aplikovat skutkové podstaty trestných činů extenzivně v neprospěch obžalovaného, například analogií. Z toho plyne i požadavek, aby zákon jasně definoval trestné činy a tresty za ně ukládané. Tato podmínka je splněna, jestliže jednotlivec může vědět - ze znění příslušného ustanovení a v případě potřeby z výkladu soudů, jaké skutky nebo opomenutí jej činí trestně odpovědným. Článek 39 Listiny, resp. čl. 7 Úmluvy tak mají za účel zabezpečit princip právní jistoty upínající se k obecnému principu právního státu. Úkolem Ústavního soudu je prověřovat, zda výklad a aplikace zákona obecnými soudy odpovídá požadavkům shora uvedených článků Listiny, resp. Úmluvy, tj. zda soudy nepřekročily hranice rozumné interpretace zákona (toho, co lze v podmínkách daného případu rozumně předpokládat). V projednávaném případě Ústavní soud žádné náznaky takového překročení nezjistil.
Stěžovatel byl odsouzen za trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Skutková podstata tohoto trestného činu spočívá v tom, že pachatel s osobou mladší 15 let vykoná soulož nebo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije. Komentář trestního zákona i soudní judikatura sice uvádějí, že za trestný čin pohlavního zneužívání nemohou být považovány jednorázové letmé dotyky přes oděv, ze skutkových zjištění, k nimž soudy v dané věci dospěly, a které stěžovatel nenapadá, je však zřejmé, že se jednalo o mnohem závažnější chování, dosahující značné intenzity, přičemž bylo třeba přihlédnout i k dalším prokázaným skutečnostem, dle nichž bylo jednání stěžovatele všem dívkám nepříjemné, vadilo jim a bránily se proti němu a stěžovatel tak jednal proti jejich vůli. Soudy vzaly v úvahu i věk poškozených a okolnosti, za nichž ke spáchání činů došlo. Jak připomněl odvolací soud, chování stěžovatele bylo zdokumentováno za použití operativně pátrací techniky a tento důkaz má velkou vypovídací hodnotu, a to i stran toho, že stěžovatel svým jednáním jednoznačně sledoval své sexuální uspokojování. Na tom nemůže nic změnit ani závěr znalce - psychiatra a sexuologa, dle něhož u stěžovatele nebyla zjištěna pedofílie, ale pouze možná preference mladších žen - hebefílie.
Ústavní soud tedy neshledal v postupu odvolacího soudu při zvažování právní kvalifikace jednání stěžovatele žádnou libovůli, která by jedině mohla vést k vydání zrušujícího nálezu. Se skutkovými závěry soudů obou stupňů a následně i s odvolacím soudem přijatou právní kvalifikací se ostatně ztotožnil i soud dovolací, který se námitkou o nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání zabýval věcně, ale označil ji za neopodstatněnou.
Ústavní soud se nedomnívá, že by postupem krajského soudu, který jednání stěžovatele překvalifikoval na trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr.zák., aniž by stěžovatele upozornil na jinou právní kvalifikaci, bylo porušeno právo na obhajobu. Dle ustanovení §259 odst. 5 písm. b) tr. ř., ve spojení s §225 odst. 2 tr.ř., je upozornění obviněného na změnu právní kvalifikace nutné toliko v případě, že se jedná o změnu k právní kvalifikaci dle přísnějšího ustanovení trestního zákona. Jak však uvedl Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení, v projednávaném případě byl stěžovatel krajským soudem uznán vinným trestným činem mírnějším, což je patrné již při porovnání trestních sazeb trestu odnětí svobody stanovených za trestný čin dle §242 odst. 1 tr. zák. (jeden rok až osm let) a dle §232a odst. 1 tr. zák. (dva roky až deset let). Krajský soud tak učinil bez jakéhokoli zásahu do skutkových zjištění. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby na základě skutkového stavu, který nebyl ani zpochybňován, zvážil možnou právní kvalifikaci jednání a dle ní zvolil patřičnou obhajobu.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že trest propadnutí věci mu byl uložen v rozporu se zákonem, stejnou námitku stěžovatel uplatnil ve svém odvolání a odvolací soud ji neshledal důvodnou. Z odůvodnění příslušné části jeho rozhodnutí je zřejmé, že se touto námitkou podrobně zabýval, seznámil se s tvrzením stěžovatele i spoluobžalovaného K., přičemž vycházel i ze závěrů domovních prohlídek a fotodokumentace. Neměl přitom žádné pochybnosti o tom, že by věci, u nichž byl vysloven trest propadnutí, nebyly v době, kdy se stěžovatel dopouštěl trestné činnosti, v jeho vlastnictví. Ústavní soud neshledal v jeho závěrech nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Uvedenou námitkou se ostatně zabýval i soud dovolací, byť z důvodu určitého pochybení jen jako obiter dictum, a konstatoval, že na základě soudy učiněných skutkových zjištění tyto dospěly ke správnému názoru, že dané předměty, kterých bylo užito ke spáchání činů, náležely stěžovateli, a bylo tedy možno ohledně nich uložit trest propadnutí věci.
Námitkou stěžovatele o pochybení krajského soudu, který se měl v duchu zásady beneficium cohaesionis zabývat otázkou, zda důvod zrušení rozsudku soudu prvního stupně, který prospívá stěžovateli, neprospívá i spoluobžalovanému K., se Ústavní soud věcně nezabýval, neboť tvrzeným pochybením nemohlo být žádným způsobem zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. To stěžovatel ostatně ani netvrdí. Uvedenou námitku, podanou ve prospěch spoluobžalovaného, bylo proto nutno ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu posoudit jako námitku, kterou podala osoba zjevně neoprávněná .
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem odvolacího soudu při posuzování trestní odpovědnosti stěžovatele a postupem dovolacího soudu při přezkoumání dovolání byla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatele. Z uvedených důvodů postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu