ECLI:CZ:US:2010:2.US.2695.10.1
sp. zn. II. ÚS 2695/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. D. F., zastoupené JUDr. Věrou Valnou, advokátkou, se sídlem v Jindřichově Hradci, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 Co 960/2010 ze dne 11. června 2010, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci sp. zn. P 30/2009 ze dne 5. února 2010, za účasti 1) Krajského soudu v Českých Budějovicích a 2) Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, a 1) B. F. a 2) Ing. K. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 16. září 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně zamítnut její návrh na zvýšení příspěvku, kterým je vedlejší stěžovatel 2) (dále jen "otec") povinen přispívat na výživu vedlejší účastnice 1) (dále jen "nezletilá"), byl zamítnut návrh otce na snížení příspěvku, kterým je povinen přispívat na výživu nezletilé, byl upraven styk otce s nezletilou, a konečně žádnému účastníkovi nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání stěžovatelky potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích, s výjimkou výroku o návrhu na snížení příspěvku na výživné, a žádnému účastníkovi nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka tvrdí, že oběma napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétně poukazuje na to, že byla pozvána odvolacím soudem toliko na jednání nařízené na 11. června 2010, kdy mělo být ve věci rozhodnuto, avšak na portálu justice.cz je doposud uveřejněno, že odvolací soud jednal ještě 16. června 2010, kdy vydal rozhodnutí. Na jednání nařízené na tento den však stěžovatelka nebyla pozvána.
3. Dále stěžovatelka podrobně vykresluje, že se potřeby nezletilé zvýšily od posledního rozhodnutí o výši příspěvku na její výživu toliko v závislosti na věku. Klesly však příjmy stěžovatelky a zhoršily se její osobní poměry, a prokazatelně se zlepšila příjmová a osobní situace otce. Stěžovatelka koliznímu opatrovníkovi vytýká, že vzdor této situaci nepovažoval v odvolacím řízení za vhodné měnit rozhodnutí o výši příspěvku otce na výživu nezletilé, a že tedy nejednal v zájmu nezletilé. Odvolacímu soudu pak vytýká, že neuvažoval o věci komplexně, protože nevzal v úvahu potřeby a zadluženost rodiny stěžovatelky, a že se při posuzování poměrů otce zaměřil toliko na příjmy ze závislé činnosti a nikoliv též další jeho příjmy, zejména odmítl brát v úvahu příjmy jednorázové či jiné. Proto je podle stěžovatelky závěr odvolacího soudu nesprávný.
4. Konečně stěžovatelka namítá, že její situace odůvodňuje náhradu nákladů řízení podle §146 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť kolizní opatrovník nehájil řádně a dostatečně zájmy nezletilé, a proto zastupovala nezletilou.
5. Ústavní soud není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví, a proto není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv, chráněných podústavními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod (srov. sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy proto může mít za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze takto vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
6. Portál justice.cz, resp. jeho aplikace infoSoud, je nepochybně pokrokovým opatřením k transparentnosti justice a k základní informovanosti účastníků řízení, resp. veřejnosti o průběhu jednotlivých soudních řízení. Nicméně relevantním zdrojem informací o konkrétním průběhu soudního řízení nadále zůstává výlučně soudní spis, ze kterého je třeba vycházet (quod non est in actis, non est in mundus). Ten si Ústavní soud před svým rozhodnutím vyžádal a z něj zjistil, že se na čl. 236 nachází protokol ze dne 11. června 2010 o vyhlášení rozsudku odvolacím soudem. Žádný (časově) pozdější protokol odvolacího soudu se ve spise nenachází. Proto lze údaj o jednání a vynesení rozhodnutí dne 16. června 2010, obsažený stále na aplikaci infoSoud (navštíveno naposledy 8. prosince 2010), považovat za evidentní omyl, postrádající ústavněprávní relevanci. Předvolání k jednání odvolacího soudu nařízeného na 11. června 2010 totiž stěžovatelka nepopírá.
7. Pokud jde o meritum věci, uplatňuje stěžovatelka skutková tvrzení, jež se podle odůvodnění napadených rozhodnutí v řízení neprokázala, a uplatňuje námitky, s nimiž se obecné soudy podrobně a přesvědčivě vypořádaly. Tak se oba obecné soudy shodly na tom, že od doby posledního rozhodnutí o úpravě výše příspěvku otce na výživné nezletilé uběhla relativně krátká doba, v jejímž průběhu nedošlo ke zvýšení potřeb nezletilé ani ke snížení příjmu stěžovatelky. Bylo zjištěno toliko to, že došlo k poklesu příjmu otce z výdělečné činnosti, který ovšem otec s největší pravděpodobností nahrazuje příjmy z nově zahájeného živnostenského podnikání, a že si otec pořídil přiměřené bydlení, na jehož pořízení se zadlužil. Rovněž tak byly zohledněny dluhy stěžovatelky. Při souhrnu toho všeho se oba obecné soudy shodly na tom, že není dána potřeba změny úpravy vyživovací povinnosti k nezletilé.
8. Přiměřeně totéž platí i pro rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyšel z toho, že jde o řízení, jež lze zahájit i bez návrhu. Neshledal důvody, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků, a to i vzdor špatné sociální situaci stěžovatelky, která ostatně v celém řízení nebyla procesně úspěšná.
9. Je tedy zřejmé, že stěžovatelčiny námitky uplatněné v ústavní stížnosti stran postupu a závěrů obecných soudů jsou pouhou polemikou, resp. nesouhlasem stěžovatelky, což samo o sobě není způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
10. Ve vztahu k rozhodnutí o styku otce s nezletilou neuplatnila stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec žádné námitky a ani Ústavní soud sám neshledal nedostatky představující porušení základních práv a svobod.
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu