ECLI:CZ:US:2010:2.US.2724.10.1
sp. zn. II. ÚS 2724/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele HS INKASO s. r. o., IČ: 49 61 85 21, se sídlem Vodňanského 538/4, 167 00 Praha 6, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem Janáčkovo nábřeží 51/39, 150 00 Praha 5, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2010, č. j. 20 Cdo 2585/2008-86, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. října 2007, č. j. 40 Co 1469/2006-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal nařízení exekuce na základě exekučního titulu, kterým bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 21 C 152/2002, jímž byl schválen smír, podle něhož mělo být zaplaceno 95.688,16 Kč s příslušenstvím. K návrhu na nařízení exekuce připojil uvedené usnesení o schválení smíru opatřené doložkou právní moci. Soud prvního stupně návrhu vyhověl. Odvolací soud však rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a návrh zamítl. Na základě námitky povinného dospěl k závěru, že mu nebylo řádně doručeno meritorní rozhodnutí, a proto nemohlo nabýt právní moci. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal dovolání, o kterém rozhodl dovolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že v meritu dovolání zamítl.
II.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel postupu odvolacího soudu a dovolacího soudu vytýká, že nevycházely z presumpce správnosti doložky právní moci vyznačené soudem. Postup povinného hodnotí jako zjevně účelový. Poukazuje na časté zneužívání ustanovení o doručování, ve znění platném do novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. Dále oběma uvedeným soudům vytýká, že svévolně vyložily okamžik nabytí právní moci usnesení o schválení smíru. Vyslovil názor, který uplatnil již v dovolání, že usnesení o schválení smíru není třeba doručovat, protože proti němu není možné podat odvolání ani dovolání a neukládá se jím povinnost, protože se jím pouze schvaluje dohoda účastníků. Na základě této teze pak dovozuje, že usnesení o schválení smíru nabývá právní moci vyhlášením a pokud by nebylo vyhlášeno, jeho vyhotovením. Dovolacímu soudu pak dále vytýká, že se odmítl zabývat jeho námitkami stran neúplného dokazování ohledně skutečného pobytu povinného v době doručování usnesení o schválení soudního smíru.
III.
4. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, protože není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. V řízení před Ústavním soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jež postrádá ústavněprávní dimenzi. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
6. Stěžovatel ústavní stížností napadá ve skutečnosti právní úpravu doručování písemností, platnou do novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 7/2009 Sb., který se stal účinným od 1. července 2009. Tato nová úprava od základu mění pojetí doručování podle dosavadní úpravy tím, že opouští paternalistický přístup, který byl pro ni dominantní, a naopak vychází ze zásady, že každý si má svá práva střežit především sám. Tato zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v §46b písm. a) občanského soudního řádu z kterého vyplývá, že není principielně významné, zda se adresát na adrese skutečně zdržuje, či nikoliv, přičemž z tohoto ustanovení současně vyplývá, že je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Kritika stěžovatele, týkající se častého zneužívání minulé úpravy doručování písemností do vlastních rukou, je stávající úpravou řešena. Zda se tato úprava osvědčí, se teprve ukáže. Pro tuto souzenou věc však platí, že bylo doručováno podle předchozí úpravy a Ústavní soud z hlediska ústavnosti neshledává v postupu obecných soudů žádné porušení základních práv stěžovatele. To lze vztáhnout i na výtky stěžovatele na adresu dovolacího soudu stran výkladu mezí přezkumu v dovolacím řízení.
7. Další výhrada stěžovatele směřovala k výkladu problematiky okamžiku nabytí právní moci usnesení o schválení smíru mezi účastníky řízení. V této otázce označuje postup odvolacího a dovolacího soudu za svévolný, pokud právní moc tohoto rozhodnutí vztahovaly až k datu jeho doručení účastníkům řízení. Podle jeho názoru se tímto rozhodnutím neukládá účastníkům žádná povinnost k plnění, neboť se jím schvaluje jejich dohoda a soudním rozhodnutím se pouze deklaruje, že dohoda neodporuje zákonu, a protože proti němu není ani přípustné odvolání ani dovolání, není třeba jej podle §171 odst. 2 občanského soudního řádu doručovat a stává se vykonatelným, jakmile bylo vyhlášeno nebo vyhotoveno.
8. Tato polemika stěžovatele nemá ústavněprávní relevanci, neboť se týká výkladu podústavního práva. Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, pak takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu podle čl. 83 Ústavy nepřísluší, neboť meze jeho pravomoci jsou dány tím, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto nemůže zasahovat do rozhodovací činností obecných soudů. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že nepovažuje za správný názor stěžovatele, že usnesením o schválení smíru, se účastníkům neukládá povinnost. Jak vyplývá z §99 odst. 3 občanského soudního řádu, schválený smír má účinky pravomocného rozsudku, tedy to, co bylo účastníky dohodnuto, se schválením soudem stává povinností. Ostatně kdyby tomu tak nebylo, nemohla by být dohoda exekučním titulem a bylo by na místě si položit otázku, na základě čeho stěžovatel podával návrh na výkon rozhodnutí.
9. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu