ECLI:CZ:US:2010:2.US.273.10.1
sp. zn. II. ÚS 273/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti Ing. P. R., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem Advokátní kanceláře Novotný & Pavlenko, s. r. o., se sídlem v Jičíně, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 24 Co 455/2009-216 ze dne 29. října 2009, a usnesení Okresního soudu v Nymburce č. j. 6 C 205/2006-177 ze dne 26. června 2009, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a návrhem na náhradu nákladů řízení, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu v Nymburce, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 28. ledna 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž usnesením soudu prvního stupně byla znalci přiznána za výslech u soudu odměna a cestovné v celkové výši 1.631,90 Kč, a usnesením odvolacího soudu bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno usnesení soudu prvního stupně. Tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu a postupem v řízení, jež mu předcházelo, byla porušena jeho základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky, a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně namítá, že došlo k porušení práva na veřejné projednání věci a práva činit procesní úkony a jednat před soudem. K tomu došlo tím, že byl nejprve odvolacím soudem předvolán k jednání o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně na 26. listopadu 2009, avšak následně rozhodl bez jednání, o čemž se dozvěděl až z doručeného rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud by jej přitom o změně postupu informoval, mohl stěžovatel uplatnit dříve své doplnění odvolání, které podal v závislosti na předvolání k jednání odvolacího soudu. Tímto doplněním odvolání se tak odvolací soud zjevně vůbec nezabýval.
3. Dále stěžovatel namítá, že napadená usnesení jsou nepřezkoumatelná, a že byly opomenuty důkazy. Soud prvního stupně totiž sice uvedl, že odměnu přiznal podle §16 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, ovšem neuvedl z jakého právního předpisu vycházel, když přiznal znalci jízdné, protože vyhláška č. 451/2008 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravné a stanoví průměrná cena pohonných hmot, upravuje jen výši sazby cestovních náhrad. Odvolací soud se také nezabýval námitkami uvedenými v odvolání a jeho doplnění, že byl protiprávně přiznán nárok na odměnu za studium spisu, a že znalec neuvedl pro náhradu mzdy výši svého výdělku ani nedoložil, že se doba jednání kryje s jeho pracovní dobou, jak požaduje doktrína. Soud prvního stupně tak nezjišťoval průměrný výdělek znalce, rozhodoval, jako kdyby se jednalo o vypracování znaleckého posudku a nikoliv o výpověď znalce a vůbec rozhodl v rozporu s návrhem znalce, a proto jsou rozhodnutí obou soudů zmatečná.
4. Konečně stěžovatel namítá svévolnost rozhodnutí obecných soudů pro extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, včetně odklonu od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Jde o to, že znalci byla přiznána odměna za studium spisu pro účely výslechu a za účast u jednání, na které se znalec musel připravovat dvě hodiny, ačkoliv znalec spis za tímto účelem vůbec nestudoval ani odměnu za tento úkon nenárokoval. Obecné soudy v této souvislosti neuvedly, o co opírají své závěry. Obecné soudy přitom opomenuly aplikovat §18 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, včetně relevantní judikatury, kterou jmenuje. Mimoto znalec odpovídal na otázky, jež mu soud prvního stupně předem zaslal písemně, takže nebyly v souladu s §126 občanského soudního řádu položeny bezprostředně při soudním jednání, což považuje za vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Při srovnání odůvodnění rozhodnutí obou soudů dospívá k závěru, že dospěly k jiným skutkovým zjištěním. Za tím účelem byl povinen odvolací soud zopakovat dokazování a to při jednání, což v rozporu s názorem doktríny neučinil. Stěžovatel vytýká porušení zásady hospodárnosti řízení, což spatřuje v tom, že mu nebyla doručena obsílka s předvoláním k jednání soudu prvého stupně v zákonné desetidenní lhůtě před jednáním. Argumentaci odvolacího soudu k této otázce považuje za svévolnou.
5. Současně stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadených usnesení s ohledem na to, že to nemůže být v rozporu s důležitým veřejným zájmem a realizace oprávnění třetí osoby by pro něj najisto znamenala větší újmu, než která by mohla vzniknout jiným osobám. Zcela reálně může v mezidobí proběhnout řízení o zaplacení přiznaného znalečného účastníkem řízení, jež by v případě vyhovění ústavní stížnosti bylo postiženo vadou.
6. Dále stěžovatel navrhuje, aby mu proti účastníkům řízení byla přiznáno právo na náhradu nákladů řízení s ohledem na to, že vyvolali svým postupem zásah do jeho základních práv. To je zvláště markantní v případě odvolacího soudu, avšak i soud prvního stupně aplikoval vyhlášku č. 37/1967 Sb. zcela mechanicky a jeho rozhodnutí je nesrozumitelné a nepřezkoumatelné a navíc svévolné, protože se jeho závěry odklání od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Proto je podle stěžovatele spravedlivé, aby oba soudy nesly náklady řízení před Ústavním soudem jako sankci za zásah do jeho základních práv.
7. Ústavní soud se nejprve v souladu s procesní logikou zabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. V této souvislosti je nutné konstatovat, že napadenými rozhodnutími není stěžovateli ukládána žádná povinnost. Výkon rozhodnutí proto není vůbec způsobilý přivodit stěžovateli jakoukoliv újmu. A pokud stěžovatel argumentuje možným následným rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, jedná se o argument nepřípustný, protože ohledně takového následného rozhodnutí bude nepochybně příslušet stěžovateli opravný prostředek, tedy pokud mu vůbec bude náhrada těchto nákladů řízení uložena. Proto byl návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí odmítnut.
8. Ústavní soud dal již ve své rozhodovací činnosti najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 2 000 Kč (§202 odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelky (srov. sp. zn. III. ÚS 405/04, U 43/34 SbNU 421). V usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. října 2009, či v usnesení sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. října 2009 dále Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění občanský soudní řád a další související zákony, vyslovil závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí při posuzování oprávněnosti stěžovatelky k podání ústavní stížnosti. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Nejedná se přitom o denegatio iustitiae, nýbrž o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (srov. sp. zn. I. ÚS 163/10 ze dne 26. ledna 2010).
9. Vedle toho Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že není jeho úkolem náprava případných porušení práv chráněných podústavními předpisy, nýbrž ochrana základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem, a to v jejich materiálním a nikoliv pouze formálním pojetí.
10. V posuzovaném případě se jedná o náhradu odměny a cestovného znalci, v celkové výši 1.631,90 Kč, která již jako taková není v tuzemsku v současnosti způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatele, jak bylo vyloženo výše. Vedle toho je však nutno opětovně zdůraznit, že napadenými rozhodnutími nebyla stěžovateli uložena vůbec žádná povinnost. Ta by v souvislosti s těmito náklady mohla, ale také nemusela, být uložena stěžovateli až v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení. Pokud však stěžovateli bude uloženo nahradit tyto náklady řízení, bude mu tím současně zákonem otevřena možnost k podání procesního prostředku k ochraně jeho práv. To ostatně platí i pro uplatněné námitky, které spíše souvisí se správností rozhodnutí o věci samé. Do té doby je nutno nahlížet na námitky stěžovatele jako na nepřípustné pro nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně jeho práva.
11. Konečně vzdor rozsáhlosti argumentace stěžovatele se jedná v podstatě o argumentaci proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů. Přitom však nesouhlas stěžovatele se skutkovými a právními závěry obecných soudů, uplatněný ve zcela shodném rozsahu jako v opravném prostředku, zásadně není způsobilý posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481; aj.). Rozhodně nelze souhlasit s argumentací stěžovatele, že se odvolací soud s jeho odvolacími námitkami nevypořádal. Z jeho rozhodnutí je totiž jasně patrno, že nejprve vyšel ze zákonem kladených nároků na procesní rozhodnutí soudu prvního stupně, pro něž shledal odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně dostatečným. Dále pak vyhodnotil s ohledem na skutkové okolnosti daného případu projev znalce před soudem jako součást jeho znaleckých závěrů ohledně otázek, které mu z podnětu stěžovatele byly teprve dodatečně položeny soudem. S ohledem na to pak logicky stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru o nároku znalce na odměnu podle citovaného ustanovení podzákonného předpisu a nikoliv o nároku na náhradu za ušlý výdělek, pro nějž bazíruje stěžovatel. Tato otázka však je skutečně otázkou výkladu ryze podústavního práva, k němuž není Ústavní soud kompetentní, protože přesah do oblasti základních práv a svobod nelze ani při nejlepší vůli dohledat. Pokud jde o nárok znalce na cestovné, lze argumentaci stěžovatele zcela odmítnout jako extrémně formalistickou, podobně jako i další uplatněné námitky.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neboť podaný návrh nehájil základní práva stěžovatele. S ohledem na to, že výsledek řízení o ústavní stížnosti není pro stěžovatele příznivý, nelze mu ani přiznat náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona, jak se stěžovatel domáhal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2010
Jiří Nykodým
soudce zpravodaj