ECLI:CZ:US:2010:2.US.2924.09.1
sp. zn. II. ÚS 2924/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky JG INVEST, s. r. o., se sídlem Troubsko, Jihlavská 396/46a, zastoupené JUDr. Ludmilou Lejnarovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Růženínská 904, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 8. 2009 čj. 24 C 206/2009, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být zasaženo do jejích práv zakotvených čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Okresní soud Brno-venkov zamítl žalobu stěžovatelky na základě neúplnosti, neurčitosti skutkových zjištění a na základě nepředložení předmětných důkazů, přičemž prostřednictvím výzvy nežádal upřesnění skutkových tvrzení ani doplnění dokazování ze strany stěžovatelky. Tím jí odňal procesní příležitost doplnit žalobní návrh a svým zcela nepředvídatelným a přepjatě formalistickým rozhodnutím se při interpretaci ustanovení §132 o.s.ř. dopustil svévole, čímž vykročil z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Stěžovatelka byla v přesvědčení, že veškeré důkazy řádně předložila, neboť k dodání dalších nebyla vyzvána. Nepřípustnost odvolání proti napadenému rozhodnutí podle §202 odst. 2 o.s.ř. je způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny, neboť stěžovatelka je tak nucena vznášet své argumenty poprvé až před Ústavním soudem. Stěžovatelka rovněž polemizuje s hodnocením dokazování provedeného okresním soudem.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se u Okresního soudu Brno - venkov domáhala vydání rozsudku, jímž by J. K. (dále "žalovaná") zavázal k zaplacení částky 1.013,-- Kč, jako pohledávky na jízdném a přirážce, vzniklé Dopravnímu podniku města Brna, a. s., postoupené JUDr. Ludmile Lejnarové, dále Andra Agency, s. r. o., a následně stěžovatelce. Okresní soud rozhodl platebním rozkazem, který byl zrušen a žalované byl ustanoven opatrovník. Napadeným rozsudkem byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu Okresní soud Brno-venkov v řízení postupoval a v záhlaví citovaným rozhodnutím rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině základních práv a svobod. Své rozhodnutí logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnil.
Nelze přehlédnout též skutečnost, že předmětem řízení u obecného soudu byla částka 1.013,- Kč, kterou lze bez pochyby označit za bagatelní. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 602/05, sp. zn. III. ÚS 748/07, sp. zn. I. ÚS 931/08, sp. zn. IV. ÚS 697/09 a další) přitom dal již v minulosti najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však v záhlaví citované rozhodnutí rozhodně považovat nelze) je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Stěžovatelka nepřípadně poukazuje v ústavní stížnosti na §114, §114a o.s.ř. (v té souvislosti, že měla být vyzvána okresním soudem k odstranění nedostatku žaloby v podobě neúplnosti skutkových tvrzení). Nicméně toto ustanovení se vztahuje toliko na postup před zahájením nařízeného jednání. Okresní soud v napadeném rozhodnutí explicitně poukázal na nemožnost aplikace poučení dle §118a odst. 1 o.s.ř., které se vztahuje výlučně na situaci, kdy se ukáže (až) v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně. Z toho plyne (stěžovatelka ostatně ani konkrétně argumentuje neprokazuje ničeho jiného), že neúplnost skutkových tvrzení se ukázala (až) v průběhu jednání, pročež z povahy věci přicházela v úvahu toliko aplikace §118a odst. 1 o.s.ř.
Nehledě na to, že i kdyby byla námitka stěžovatelky o absenci soudní výzvy dle §114, §114a o.s.ř. oprávněná, nebylo by možné nereflektovat, že okresní soud přistoupil k zamítnutí žaloby ze dvou samostatných (ne-kumulativních) důvodů: "I pokud by tvrzení žalobce po vzniku pohledávky a o řetězci postupování pohledávek bylo určité, i tak by žalobě nemohlo být vyhověno, neboť řetězec postupování pohledávek žalobce neprokázal...Z těchto důvodů lze uzavřít, že i kdyby všechna skutková tvrzení žalobce byla určitá, soud by žalobu zamítl pro neunesení důkazního břemene k prokázání skutečnosti, že předmětná pohledávka byla postoupena na žalobce." (srov. str. 3 napadeného rozhodnutí). Ústavní soud zde podotýká, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis verbis vyjádřena v §132 o.s.ř. Obecný soud je povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Notoricky známou povinností účastníků řízení je označit důkazy k prokázání svých tvrzení (§120 o.s.ř.). Lze tak uzavřít, že závěru okresního soudu, podle něhož stěžovatelka neprokázala postoupení předmětné pohledávky na sebe, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. V postupu soudu, použité interpretaci zákonných ustanovení ani závěrech Ústavní soud nespatřuje prvky libovůle či porušení principu spravedlnosti. Okresní soud rovněž dostál své povinnosti řádného odůvodnění rozhodnutí.
Pokud by snad stěžovatelka usilovala namítat absenci poučení dle §118a o.s.ř., lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, která řešila námitku absenci poučení dle §118a o.s.ř. v situaci, kdy stěžovatel nebyl přítomen u jednání, neboť se z něj omluvil s tím, že souhlasil s konáním jednání bez své přítomnosti (což byl i případ stěžovatelky v nyní posuzované věci). Ústavní soud uvedl např. v usnesení sp. zn. III. ÚS 526/07, že "Jestliže se zástupce žalobce k poslednímu jednání ve věci nedostavil, z účasti se omluvil a soudu dal najevo, že souhlasí, aby bylo rozhodováno v jeho nepřítomnosti, pak vskutku o povinnosti soudu ve smyslu §118a o.s.ř. nemůže být řeč." V usnesení sp. zn. II. ÚS 2782/08 zase Ústavní soud konstatoval, že "S námitkou o neposkytnutí poučení dle ustanovení §118a odst. 3 a §119a odst. 1 o. s. ř. se ve svém rozsudku dostatečně vypořádal dovolací soud, který poukázal na to, že předpokladem toho, aby byli účastníci poučeni ve smyslu uvedených ustanovení a aby jim byla dána možnost shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci, je jejich účast na jednání. Pokud bylo v souladu s §101 odst. 3 o. s. ř. jednáno v nepřítomnosti stěžovatele, nelze mu takové poučení dát. V tomto směru je odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, které koresponduje s ustálenou soudní judikaturou, ústavně konformní. Stěžovatel je ostatně ústavní stížností ani nenapadl." Stěžovatelka se omluvila z účasti na jednání s tím, že souhlasila s jeho konáním bez své účasti, přičemž z logiky věci musela počítat s eventualitou neúplnosti vlastních skutkových tvrzení i neprokázání skutkových tvrzení dosud předloženými nároky (to nebylo možné a priori vyloučit). Z takového chování účastníka řízení lze dovodit jeho srozumění, že ochrany svých procesních práv, kterou mu §118a o. s. ř. skýtá, nevyužije. V řízení o ústavní stížnosti nelze úspěšně žádat nápravu vad, které vznikly nedostatkem procesní aktivity, resp. nevhodně zvolenou procesní aktivitou, či zvoleným stylem procesního vystupování, což plyne jak ze subsidiarity ústavní stížnosti, tak ze zásady vigilantibus iura.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.Tak tomu je i v projednávané věci.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl. Lze dodat, že ve značné části obdobnou ústavní stížnost téže stěžovatelky odmítl Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost usnesením sp. zn. I. ÚS 2638/09.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu