ECLI:CZ:US:2010:2.US.2989.10.1
sp. zn. II. ÚS 2989/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele L. Ž., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem Na Střelnici 39, 779 00 Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 7. 2010, č. j. 5 Cmo 217/2010-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Dovozuje, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, zakotvené ve čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ve čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále že napadeným rozhodnutím byla porušena Ústava České republiky v čl. 90 a čl. 95 odst. 1.
Stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal vydání směnečného platebního rozkazu proti žalovaným TOMMAR, spol. s r. o., (dále jen "žalovaný ad.1") a M. N. (dále jen "žalovaná ad.2"). Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2008, č. j. 24 Sm 332/2006-81, zrušil ve vztahu ke druhé žalované jím vydaný směnečný platební rozkaz, řízení vůči ní zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že je tato žalovaná povinna je uhradit společně a nerozdílně se žalovaným ad 1. Rozhodl tak proto, že stěžovatel ještě před nabytím právní moci směnečného platebního rozkazu vzal ve vztahu k žalované ad. 2 žalobu zpět z toho důvodu, že pohledávka byla žalovaným ad. 1 uhrazena. Ze skutečnosti, že pohledávka byla zaplacena až po podání žaloby, dovodil naplnění podmínky ustanovení §146 odst. 2 druhé věty občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tedy že žalovaná ad. 2 vznik nákladů zavinila.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil výrok o náhradě nákladů řízení výše uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze a nově rozhodl, že ve vztahu k žalované ad. 2 stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že na ně nemá právo žádný z účastníků řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, proč podle jeho názoru žalovaná ad. 2 ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. nezavinila vznik nákladů řízení, a proč nepřiznal žádnému z účastníků řízení náklady odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná ad. 2 nezavinila vznik nákladů řízení. Považuje za nepřijatelnou úvahu soudu, že důvodem pro zpětvzetí žaloby proti žalované ad. 2 nebylo její chování, ale chování žalovaného ad. 1. Byl-li to jen tento žalovaný, kdo zaplatil, neměly být naplněny podmínky ustanovení §146 věty druhé o. s. ř. ve vztahu k žalované ad. 2. Připomíná, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak měla žalující strana po zaplacení pohledávky postupovat, aby "neohrozila" přisouzení náhrady nákladů řízení. Poukazuje na to, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalované ad. 2 nepřiznal náhradu nákladů řízení proto, že žádnou náhradu nepožadovala. V postupu odvolacího soudu spatřuje porušení shora uvedených ústavně garantovaných práv a navrhl zrušení celého napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy České republiky tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy.
Zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu odvolacího soudu v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a pokud jsou napadány výroky rozhodnutí, které se netýkají stěžovatele (výrok ad. II týkající se odvolání žalovaného ad. 1 a výrok ad. III v té části výroku, která se netýká též stěžovatele), je podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu podán někým zjevně neoprávněným.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307).
Ústavní soud konstatuje, že se v projednávané věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy, resp. Vrchní soud v Praze, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. S ohledem na shora uvedené tyto právní závěry ani nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh v té části, kterou byly napadány výroky rozhodnutí týkající se stěžovatele dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbytku byl návrh odmítnut podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu