ECLI:CZ:US:2010:2.US.3025.09.1
sp. zn. II. ÚS 3025/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. N., zastoupeného JUDr. Šárkou Toulovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábř. 57, 150 00 Praha 5, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009, č. j. 21 Cdo 2037/2008-314, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 2007, č. j. 23 Co 138,139/2007-279, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, kterými mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i do práv obsažených v čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy České republiky.
2. Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 5. prosince 2002, č. j. 12 C 142/99-158, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný (stěžovatel) zaplatil částku 122.335,60 Kč. Podle žaloby žalovaný, který u žalobkyně pracoval jako "manažer", nesložil do pokladny žalovanou částku, kterou převzal od obchodního partnera, ač podle pokladního příjmového dokladu ze dne 17. října 1995 tato částka jím měla být do pokladny vložena.
3. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 2007, č. j. 23 Co 138,139/2007-279, [poté, co jeho předchozí rozsudek ve věci (rozsudek ze dne 11. února 2005, č. j. 23 Co 558, 559/2004-204), jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 5. prosince 2002, č. j. 12 C 142/99-158, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2006, č. j. 21 Cdo 3158/2005-238], rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 33.750 Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Vycházeje z toho, že žalovaný převzal finanční prostředky žalobkyně (částku 122.335,60 Kč od obchodní partnera žalobkyně), a že z žádných důkazů nebylo prokázáno tvrzení žalovaného, že zažalovanou částku složil do pokladny žalobkyně, dovodil, že toto jednání žalovaného je třeba považovat za porušení jedné ze základních povinností zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, jak vyplývá z §73 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. práce"). Konstatoval, že žalobkyni tak ztrátou zažalované částky vznikla škoda, a to v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného, který tuto částku převzal, avšak "dostatečně nedokladoval", jak s ní naložil. Za vzniklou škodu odpovídá žalovaný podle §172 odst. 1 zák. práce. Protože se jednalo o škodu způsobenou z nedbalosti, nesmí výše její náhrady ve smyslu ustanovení §179 odst. 2 věty první zák. práce přesáhnout 4 a 1/2 násobek průměrné měsíční mzdy před porušením povinnosti (celkem 33.750 Kč). Důvody zvláštního zřetele hodné pro mimořádné snížení náhrady škody ve smyslu §183 zák. práce odvolací soud neshledal. Námitku žalovaného, že žalobkyně měla k dispozici všechny údaje, na základě kterých se mohla dozvědět o tom, že vznikla tvrzená škoda, posoudil jako nedůvodnou, neboť při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá ve smyslu §263 odst. 3 věty první zák. práce, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; pouhá možnost dozvědět se rozhodné skutkové okolnosti nepostačuje.
4. Následné dovolání žalovaného bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2009, č. j. 21 Cdo 2037/2008-314, zamítnuto. Hlavní námitka žalovaného se týkala otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. K tomu Nejvyšší soud podal podrobný výklad této problematiky a dovodil, že z hlediska zákonem vyžadované vědomosti zaměstnavatele o tom, kdo za škodu odpovídá, je rozhodující, kdy se zaměstnavatel o těchto skutečnostech (skutkových okolnostech) prokazatelně dozvěděl. V řízení bylo přitom prokázáno (a žalovaný netvrdil žádné významné skutečnosti, které by tyto okolnosti vyvracely), že se žalobkyně rozhodující skutečnosti dozvěděla teprve na základě studia počítačové evidence a souvisejících fyzických dokladů až v druhé polovině roku 1998. Závěr odvolacího soudu, že nebylo ničím prokázáno, že by ke dni podání žaloby dne 15. září 1998 uběhla dvouletá subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu §263 odst. 3 zák. práce, nebyl ničím zpochybněn. Je totiž třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; pouhá možnost dozvědět se rozhodné skutkové okolnosti nepostačuje. Pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty je totiž podstatná nejen vědomost o škodě, ale i vědomost poškozeného o tom, kdo za vzniklou škodu odpovídá.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práv na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu uvádí, že zcela překvapivě mění desítky let ustálenou judikaturu o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Má za to, že rozhodující byla vždy znalost jen těch skutečností, které jsou objektivně způsobilé k identifikaci škůdce a rozsahu škody, aniž by si to poškozený sám musel uvědomovat. Stěžovatel dále namítá, že není bez porušení rovnosti stran možné, aby zaměstnavateli neběžela subjektivní promlčecí lhůta nejpozději od toho dne, kdy na zaměstnance podal z téhož důvodu na základě téhož nezpochybňovaného příjmového dokladu trestní oznámení. Vědomost existence příjmového dokladu ze dne 17. října 1995 (vystaveného stěžovatelem) a neexistence v účetnictví jakéhokoliv dokladu o dalším užití přijaté částky pro firmu byla již v květnu 1996 důvodem, pro který zaměstnavatel podal na stěžovatele trestní oznámení. Od tohoto okamžiku měla začít plynout i subjektivní promlčecí lhůta.
III.
6. Pro náležité posouzení věci si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
7. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že stěžovatel pouze pokračuje v polemice se skutkovými závěry obecných soudů. Poukázal na to, že setrvává na výkladu počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle konstantní judikatury. Při aplikaci východisek judikaturou popsaných na konkrétní skutkový stav však dovolací soud dospěl k jiným závěrům. Závěrem dodal, že rozsudkem dovolacího soudu nemohlo dojít k porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv.
8. Krajský soud v Praze zastává totožný názor, jaký vyjádřil v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, že ničím nebylo prokázáno, že by ke dni podání žaloby uběhla dvouletá subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu §263 odst. 3 zák. práce. Z provedených důkazů nebylo možno dovodit, že by žalobce měl před podáním žaloby vědomost o skutkových okolnostech, které mohly zakládat důvod pro závěr o odpovědnosti žalovaného za škodu. Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; pouhá možnost dozvědět se rozhodné skutkové okolnosti nepostačuje.
IV.
9. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem obecných soudů o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty. Zdůrazňuje přitom, že Nejvyšší soud svým rozhodnutím mění desítky let ustálenou judikaturu. Stěžovatel dále vyslovuje svůj vlastní názor na počátek běhu promlčecí lhůty, který je odlišný od závěrů vyjádřených v napadených rozhodnutích. Podle názoru stěžovatele měla totiž promlčecí lhůta započít běžet od okamžiku, kdy zaměstnavatel podal na stěžovatele trestní oznámení (tedy kdy získal alespoň základní představu o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá). Naproti tomu obecné soudy ze skutkového hlediska nedospěly k závěru, že žalobce získal vědomost o škodě a odpovědné osobě (tato skutečnost totiž z podaného a posléze doplněného trestního oznámení na stěžovatele nikterak nevyplynula). V celé věci jde tedy o posouzení relevantních skutkových okolností, zhodnocení provedených důkazů a vyvození odpovídajících právních závěrů.
11. Svým obsahem se tak ústavní stížnost stává pouhou polemikou s právními závěry, které obecné soudy přiřadily konkrétním skutkovým okolnostem. Taková ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
12. Další otázka, kterou stěžovatel zpochybňuje, a to, zda žalobce měl vědomost o škodě a kdo za ni odpovídá již v době podání trestního oznámení, je otázkou čistě skutkovou, kterou Ústavní soud rovněž nemůže řešit. K tomu Ústavní soud na okraj podotýká, že hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Jestliže obecné soudy po vyhodnocení provedených důkazů, jejichž provedení stěžovatel nezpochybňuje, dospěly k závěru, že žalobce nemohl mít již v roce 1995 resp. 1996 prokázanou vědomost o náležitostech vzniku škody, je závěr o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty v souladu s konstantní judikaturou. Argumentaci obecných soudů, tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu