ECLI:CZ:US:2010:2.US.3042.08.1
sp. zn. II. ÚS 3042/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. N., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem Smetanovo nábř. 6, Břeclav, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. 15 Nc 3004/2003, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2007 sp. zn. 26 Co 417/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 10. 2008 sp. zn. 20 Cdo 3044/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, neboť podle jeho názoru jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Stěžovateli byla směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2001 sp. zn. 42 Sm 384/2000 uložena povinnost zaplatit oprávněnému M. P. částku 400 tisíc Kč spolu s 6% úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení ve výši 18 880 Kč. Protože stěžovatel proti směnečnému platebnímu rozkazu nepodal ve lhůtě námitky, nabyl dne 12. 5. právní moci. Dne 2. 5. 2001 podal stěžovatel trestní oznámení na M. P. pro padělání směnky. V rámci prověřování trestního oznámení bylo vypracováno odborné vyjádření dle §105 odst. 1 tr. řádu v oboru kriminalistika-odvětví expertíza ručního písma, z níž vyplynulo, že "znaleckým zkoumáním bylo jednoznačně zjištěno a prokázáno, že sporný podpis .... a podpis výstavce.... Není pravým podpisem M. N.". Sporný podpis je totiž padělán napodobením podle předlohy, identifikace pisatele je vyloučena, neboť neobsahuje identifikační znaky písma pisatele, ale jsou napodobeny identifikační znaky podpisu N. Usnesením Policie ČR, Okresním úřadem vyšetřování v Břeclavi ze dne 29. 8. 2001 sp. zn. ČVS:OVBV-537/2001, byla věc odložena s odůvodněním, že nejde o podezření z trestného činu a není na místě vyřídit věc jinak.
Dne 13. 6. 2003 podal oprávněný M. P. u Okresního soudu v Břeclavi návrh na nařízení exekuce a určení exekutora s tím, že povinný, ač zavázán směnečným platebním rozkazem, dosud dlužnou částku neuhradil. Usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 7. 2003 sp. zn. 15 Nc 3004/2003 byla nařízena exekuce na majetek stěžovatele a jejím provedením byl pověřen exekutor Mgr. Petr Kocián. Proti usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž kromě jiného uváděl, že jeho vykonáním by došlo ze strany oprávněného k trestnému činu podvodu, neboť je mu známo, že směnka, na jejímž základě byl směnečný platební rozkaz vydán, byla zfalšována. Dne 19. 11. 2003 navrhl stěžovatel rovněž odklad výkonu rozhodnutí dle §266 odst. 2 o. s. ř. s tím, že podal u Krajského soudu v Brně žalobu na určení, zda tu právo ze směnky je či není a na určení neplatnosti směnky.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2005 sp. zn. 12 Co 34/2005 bylo usnesení okresního soudu o nařízení exekuce potvrzeno s odůvodněním, že námitky ohledně zfalšování směnky nemají v exekučním řízení žádnou právní relevanci a svou povahou jsou námitkami, jimiž povinný brojí proti správnosti exekučního titulu, které však měly své místo v rámci řízení nalézacího.
Dne 19. 10. 2004 stěžovatel podal trestní oznámení na M. P., který se měl dopustit podvodu tím, že se domáhá výkonu rozhodnutí na základě falešné směnky. Usnesením Policie ČR, okresní ředitelství, SKVP Břeclav ze dne 25. 10. 2005 sp. zn. ČTS:ORBV-908/KPV-OHK-2005 bylo zahájeno trestní stíhání M. P. pro pokus trestného činu podvodu dle §8 odst. 1 tr. zákona k §250 odst. 1, 2 tr. zákona. Trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 3 T 31/2006 byl M. P. uznán vinným pokusem trestného činu podvodu dle §8 odst. 1 tr. zákona k §250 odst. 1, 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Proti trestnímu příkazu podal odpor a po proběhlém hlavním líčení byl Okresním soudem v Břeclavi ze dne 19. 10. 2006 sp. zn. 3 T 31/2006 opět uznán vinným stejným trestným činem a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 1 roku. Na základě odvolání obžalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 4. 2007 sp. zn. 7 To 117/2007 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil dalšímu řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 10. 2007 sp. zn. 3 T 31/2006, který nabyl právní moci téhož dne, byl obviněný M. P. zproštěn obžaloby.
Stěžovatel podal dne 31. 1. 2006 návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s odůvodněním, že exekuce byla nařízena na základě falešné směnky, o jejíž nepravosti oprávněný věděl. Usnesením napadeným ústavní stížností Okresní soud v Břeclavi návrh zamítl s odůvodněním, že námitky ohledně nepodepsání směnky mohou být uplatněny pouze v rámci obnovy řízení nebo žaloby pro zmatečnost proti exekučnímu titulu. Podle soudu byl směnečný platební rozkaz vydán již v době, kdy bylo oprávněnému známo, že směnka není povinným podepsána. Výsledek trestního řízení nemůže ovlivnit exekuční titul a proto není možné exekuci zastavit ani odložit. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením napadeným ústavní stížností potvrdil usnesení soudu I. stupně. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že soudní praxe se setrvale řídí zásadou, že v exekučním řízení nelze podrobit vykonávané rozhodnutí přezkumu z hlediska jeho věcné správnosti. Nelze tak činit ani při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že se v dané věci nejedná o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) o. .s, ř.).
V průběhu celého dosavadního řízení stěžovatel namítal, že exekuční řízení mělo být zastaveno z důvodu vedení exekuce na základě absolutně neplatné směnky, která je předmětem trestného činu. Soudu doložil, že oprávněný si je vědom toho, že podpis na směnce byl zfalšován a směnka není pravá.
Stěžovatel je toho názoru, že soudy měly vyjít mj. z ust. §1 a 2 o. s. ř., dle kterých postupem soudu má být zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, přičemž mají dbát, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy nemohou poskytovat ochranu práva tomu účastníkovi, který si je vědom protiprávnosti svého jednání.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Brně, Nejvyšší soud a Okresní soud v Břeclavi - kteří pouze odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí a k věci nic nového neuvedli.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů a jim předcházejícího řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za důvodnou.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Napadeným usnesením ze dne 20. 10. 2008 sp. zn. 20 Cdo 3044/2007 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř., neboť zjistil, že proti napadenému potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu není dovolání přípustné.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč neshledal přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., včetně stěžovatelem uváděného důvodu přípustnosti dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje především posouzení, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti (např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06). Pouhý nesouhlas stěžovatele s právními názory dovolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny založit nemůže.
Z hlediska ústavnosti tedy nelze postupu Nejvyššího soudu nic vytknout.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů (soudu okresního a krajského), kterými byl zamítnut jeho návrh na zastavení exekuce. Stěžovatel je přesvědčen, že exekuce měla být zastavena z důvodu zfalšovaného podpisu na směnce. K tomu je třeba uvést shodně s názory obecných soudů, že uvedená námitka ve skutečnosti zpochybňuje samotný exekuční titul, jímž je v dané věci směnečný platební rozkaz.
Podle §175 "předloží-li žalobce v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva, vydá na jeho návrh soud směnečný (šekový) platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů zaplatil požadovanou částku a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co proti platebnímu rozkazu namítá. Směnečný (šekový) platební rozkaz musí být doručen do vlastních rukou žalovaného. Nelze-li návrhu na vydání platebního rozkazu vyhovět, nařídí soud jednání". Podle odst. 3 téhož ustanovení platí, že "nepodá-li žalovaný včas námitky nebo vezme-li je zpět, má směnečný (šekový) platební rozkaz účinky pravomocného rozsudku. Pozdě podané námitky nebo námitky, které neobsahují odůvodnění, soud odmítne. Podané námitky soud odmítne též tehdy, podal-li je ten, kdo k podání námitek není oprávněn". Podá-li žalovaný včas námitky, nařídí soud k jejich projednání jednání; k námitkám později vzneseným však již nelze přihlížet. V rozsudku soud vysloví, zda směnečný (šekový) platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda ho zrušuje a v jakém rozsahu.
Stěžovatel proti směnečnému platebnímu rozkazu námitky nepodal a namísto toho podal trestní oznámení na oprávněného pro padělání směnky. Nepravost směnky však mohl namítat právě proti směnečnému platebnímu rozkazu (viz SJ I/1999 č. 48 - "vydá-li soud směnečný platební rozkaz, je nutno se proti němu bránit včas podanými odůvodněnými námitkami i v případě, kdy je namítáno, že listina, na jejímž základě byl směnečný platební rozkaz vydán, není platnou směnkou"). Jestliže stěžovatel svou vinou nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, a námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu takovým prostředkem jsou, nelze tento nedostatek později "dohánět" v řízení exekučním. V této souvislosti Ústavní soud připomíná zásadu vigilantibus iura scirpta sunt (právo přeje bdělým nebo nechť každý si střeží svá práva).
Zastavit výkon rozhodnutí je možno pouze z důvodů stanovených v ustanovení §268 o. s. ř. Takový důvod k zastavení exekuce však obecné soudy neshledaly, když správně dovodily, že námitky stěžovatele brojí proti exekučnímu titulu - směnečnému platebnímu rozkazu, jehož eventuální nedostatky nelze ve vykonávacím řízení zhojit. K tomu slouží zejména institut námitek event. žaloba na obnovu řízení, které však stěžovatel nevyužil, ač byl soudem řádně poučen.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu