ECLI:CZ:US:2010:2.US.3058.09.1
sp. zn. II. ÚS 3058/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele L. V., zastoupeného Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem v Bruntále, Žižkovo náměstí 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009 č. j. 22 Cdo 2631/2009-72, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2008 č. j. 56 Co 154/2008-47 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, ze dne 13. 12. 2007 č. j. 7 C 233/2007-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 11. 2009 a doplněnou podáním ze dne 30. 11. a 2. 12. 2009 a ze dne 20. 7. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro rozpor s jeho ústavně zaručeným právem zakotveným v čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Z rozhodnutí obecných soudů přiložených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem ze dne 13. 12. 2007 č. j. 7 C 233/2007-27 Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově, zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaných (většinových spoluvlastníků) ze dne 14. 9. 2006 o hospodaření se společnou věcí ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), a dále úpravy užívání půdního prostoru v domě č. 369/70 na Opavské ulici v Krnově, dvora odděleného živým plotem a užívání kůlny - altánu na pozemku parc. č. 910 - zahrada a kójí v kůlně na pozemku parc. č. 909 - zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území Krnov - Opavské Předměstí. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě dne 12. 11. 2008 č. j. 56 Co 154/2008-47. Oba soudy dospěly s odkazem na konstantní judikaturu shodně k závěru, že stěžovatel nemá právní rámec pro předmětnou žalobu, kterou se domáhá zrušení rozhodnutí většinových vlastníků a jiné úpravy užívání společné věci. Jako menšinový spoluvlastník je podle soudů povinen se rozhodnutí většinových spoluvlastníků podřídit. Uvedly, že v prospěch stěžovatele nelze využít ani věty druhé odstavce druhého §139 občanského zákoníku, neboť v daném případě bylo mezi spoluvlastníky s ohledem na většinovou výši spoluvlastnických podílů dosaženo většiny hlasů a stěžovatel za daného stavu nemá oprávnění domáhat se v tomto směru rozhodnutí soudu. Soudy rovněž neshledaly zákonné podmínky pro soudní rozhodnutí podle odstavce třetího dotčeného ustanovení, protože předmětem rozhodnutí spoluvlastníků ze dne 14. 9. 2006 nebyly důležité změny společné věci.
Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009 č. j. 22 Cdo 2631/2009-72 odmítnuto, neboť podle dovolacího soudu napadené rozhodnutí neřešilo otázku zásadního právního významu. V odůvodnění rozhodnutí dovolací soud odkázal na svoji ustálenou judikaturu, kterou blíže citoval. S odkazem na odbornou literaturu a tam uváděné judikáty pak pro úplnost dodal, že užívá-li většinový spoluvlastník společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu a menšinový podílový spoluvlastník nemůže v důsledku rozhodnutí spoluvlastníka většinového užívat společnou věc v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu, vzniká mu vůči většinovému spoluvlastníku právo na poskytnutí finanční náhrady. Dále se dovolací soud zabýval stěžovatelem naznačenou okolností, že by předmětné rozhodnutí spoluvlastníků bylo možno poměřovat i jeho rozporem s dobrými mravy ve smyslu §3 občanského zákoníku. Musel však konstatovat, že se jedná o tvrzení uplatněné až v dovolacím řízení a nikoliv před nalézacími soudy, a proto k němu nemohl přihlédnout. Současně k samotnému nároku stěžovatele uplatněnému žalobou uzavřel v tom smyslu, že bylo-li rozhodnutí většinového spoluvlastníka absolutně neplatné pro rozpor se zákonem, nebylo by možno jej soudním rozhodnutím ani zrušit, jak požaduje stěžovatel, právě z důvodu jeho neplatnosti.
Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti namítal, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou logická pouze zdánlivě. Jak uvedl, žádný soud se v tomto konkrétním případě nezabýval otázkou, zda se jedná o zneužití práva či nikoliv. Pokud dovolací soud poukazoval na obdobné případy z jeho praxe, pak tyto podle stěžovatele svou povahou neumožňovaly řešení, aby vyloučený spoluvlastník vykonával práva vyplývající z jeho podílu formou užívání věci, ale v úvahu přicházela pouze forma peněžní náhrady. Stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že lze najít spravedlivější rozhodnutí o úpravě užívání, než jak rozhodli žalovaní s posvěcením soudu, a proto je povinností soudu, aby nesprávnost takového rozhodnutí napravil. Měření stěžovatele prokázala, že žalovaní užívají v domě i přilehlé zahradě více prostoru, než odpovídá jejich podílu. Poukázal na příklad, kdy žalovaní obsadili všechna tři parkovací místa náležející k domu a stěžovatel nemá žádné, přestože by bylo vhodnější, aby žalovaní parkovali u domu auta dvě a stěžovatel alespoň jedno.
Stěžovatel podáním došlým Ústavnímu soudu dne 20. 7. 2010 sdělil, že mezi týmiž účastníky v opačném procesním postavení probíhalo současně další řízení, v němž Nejvyšší soud k dovolání stěžovatele svým rozhodnutím ze dne 29. 6. 2010 č. j. 22 Cdo 3038/2008-88 zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů. Stěžovatel v podání uvedl, že závěry tohoto kasačního rozhodnutí (které současně přiložil) jsou podle jeho názoru v rozporu s napadeným usnesením dovolacího soudu v projednávané věci.
Z uvedeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že většinoví spoluvlastníci na základě rozhodnutí o hospodaření se společnou věcí ze dne 14. 9. 2006 se po stěžovateli žalobou domáhají vyklizení kůlny na parc. č. 909 v kat. území Opavské Předměstí - kóje vpravo při pohledu zepředu, kterou stěžovatel přes jejich výzvu nevyklidil. Soudy prvého a druhého stupně žalobě vyhověly s odůvodněním, že o užívání předmětné kůlny rozhodli spoluvlastníci s většinou podílů, a stěžovatel tak užívá její část neprávem. Ve shora uvedeném rozhodnutí však Nejvyšší soud s odkazem na svoji judikaturu uvedl, že pokud odvolací soud vycházel z jeho rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1812/2001, které citoval, měl také posoudit, zda i v dané věci žalobci jako většinoví spoluvlastníci rozhodli o užívání předmětné kóje právně relevantně. Nejvyšší soud zjistil, že v dané věci stěžovateli nebyla poskytnuta příležitost se před rozhodnutím většinových spoluvlastníků vyjádřit. Rozhodnutí spoluvlastníků podle dovolacího soudu nemuselo být právně relevantní nejen po stránce procesní, ale také po stránce materiální, tedy i z důvodu jeho možného rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku. Jestliže stěžovatel v řízení namítal, že většinoví spoluvlastníci zneužili svých práv nad rámec jejich omezení podle §137 odst. 1 občanského zákoníku, bylo povinností odvolacího soudu posoudit při aplikaci §139 odst. 2 občanského zákoníku platnost uvedeného rozhodnutí i z tohoto pohledu. Proto rozhodnutí soudů prvého a druhého stupně nebyla správná a zrušil je.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a prostudoval odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené pouze opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Samotný poukaz na ustanovení Listiny případ do roviny ústavněprávní neposunuje. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatele zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. O protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Svévolnou interpretaci práva ovšem Ústavní soud v projednávaném případě neshledal, a to ani v rozhodnutí dovolacího soudu, které stěžovatel napadá v podstatě ze stejných důvodů jako rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně. Výklad podaný obecnými soudy nepostrádá racionální základnu a právní závěry, k nimž soudy dospěly, přesvědčivě a řádně odůvodnily. Ústavnímu soudu nezbývá než se s právními závěry obecných soudů v tomto směru ztotožnit, neboť mají oporu i v jeho dosavadní rozhodovací praxi, jež (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 34/99, sp. zn. IV.ÚS 1735/07 nebo sp. zn. IV. ÚS 917/08 dostupně in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud odkazuje zejména na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se námitkami stěžovatele podrobně zabýval a stěžovateli vysvětlil, proč nemůže být projednávaná žaloba tak, jak byla koncipována, úspěšná.
V praxi ostatně rozpor s dobrými mravy znamená, že jde o případy, kdy výkon práv v konkrétním případě sice neodporuje zákonu, ocitá se však v rozporu s dobrými mravy. Soudní praxe se ustálila v názoru, že výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy (je šikanózní anebo je zneužitím práva), nezpůsobuje zánik práva a současně na základě ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku nelze právo založit, nepožívá však právní ochrany, a proto takové právo nelze autoritativně vynutit před soudem (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1148/99, sp. zn. 22 Cdo 2402/2002, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004). Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci, kdy soudy posuzovaly návrh na zrušení rozhodnutí většinových spoluvlastníků a návrh na úpravu užívání předmětné nemovitosti soudem, se soudy soustředily pouze na skutečnost, zda pro přijetí rozhodnutí byly dány podmínky dle §139 odst. 2 občanského zákoníku, a zjistily, že rozhodnutí o hospodaření s věcí bylo přijato většinou počítanou podle velikosti podílů v souladu s dotčeným ustanovením zákona. Jak lze však dovodit i z předloženého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010 č. j. 22 Cdo 3038/2008-88, jiná situace mezi účastníky nastala, když stěžovatel předmětné rozhodnutí většinových spoluvlastníků nerespektoval a ti se obrátili na soud s žalobou o vyklizení. Zde teprve byla nastolena otázka, jestli je předmětné rozhodnutí právně vykonatelné. Ústavní soud se nijak nedomnívá, že rozhodnutí dovolací soudu napadené ústavní stížností je v rozporu s obsahem jeho pozdějšího rozhodnutí, jak byl výše uveden. Naopak, stav, který později mezi účastníky nastal, byť nepřímo, napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu předjímalo (viz. str. 4 rozhodnutí).
Ústavní soud proto konstatuje, že postupem obecných soudů v projednávané věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, když nebyl se svojí žalobou v řízení úspěšný, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Je nyní na stěžovateli, aby uplatňoval své námitky jinými vhodnými právní prostředky tak, aby je soudy mohly zohlednit. Konečný výsledek ve sporu však Ústavní soud nemůže předjímat, neboť by tím nepřípustně zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů, jak bylo již výše řečeno.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu