ECLI:CZ:US:2010:2.US.3078.09.1
sp. zn. II. ÚS 3078/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. M., zastoupeného Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou se sídlem Chomutov, Školní 5335, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2008 ve věci sp. zn. 10 K 29/95, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 12. 2008 ve věci sp. zn. 1 Ko 161/2008, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 9. 2009 ve věci sp. zn. 29 Cdo 3124/2009 a proti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 10 K 29/95, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadenými rozhodnutími měla být porušena i ustanovení čl. 11 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i princip právní jistoty zakotvený v čl. 1 odst. 1 Ústavy.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, neboť neshledal v nastolených otázkách otázky zásadního právního významu; stěžovatel se však domnívá, že se o otázky zásadního právního významu jednalo.
Ústavní soud nicméně musí konstatovat, že se stěžovatel mýlí, domnívá-li se, že jeho dovolání bylo odmítnuto z důvodu, že jím nastolené otázky nepředstavovaly - dle uvážení Nejvyššího soudu - otázky zásadního právního významu.
Stěžovatel podal dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterým krajský soud zamítl stěžovatelův (úpadcův) návrh, aby byl správce konkursní podstaty zproštěn výkonu funkce. Nejvyšší soud proto musel stěžovatelovo dovolání odmítnout dle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, dle nějž proti danému rozhodnutí není dovolání ex lege přípustné, neboť v konkursních věcech je dle §238a odst. 1 písm. a) přípustné dovolání toliko ve věci samé (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: Občanský soudní řád: Komentář, II. díl, 7. vydání, C. H. Beck, 2006, s. 1251).
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu je proto třeba považovat projednávanou ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ve zbývající části se z níže uvedených důvodů jedná o podání opožděné.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Dovolání stěžovatele bylo v dané věci odmítnuto proto, že nebylo objektivně přípustné. O odmítnutí dovolání "z důvodů závisejících na uvážení" se tak v projednávané věci nejedná, pročež dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se zde - ve prospěch stěžovatele - nemůže uplatnit.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu z citovaného ustanovení §72 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu pak plyne, že bylo-li dovolání odmítnuto jako nepřípustné, a toto posouzení nezáviselo na uvážení dovolacího soudu, počíná lhůta pro podání ústavní stížnosti běžet nikoli od doručení usnesení dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího; to je totiž třeba považovat za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (např. viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 45/04, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 33, usnesení č. 32, usnesení ze dne 24. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 1549/08, a další).
Byla-li tedy projednávaná ústavní stížnost podána dne 25. 11. 2009, jedná se v části směřující proti usnesení krajského a vrchního soudu o podání zjevně opožděné.
Opožděnost je konečně nutno konstatovat i ve vztahu k tvrzenému "jinému zásahu" (II. bod petitu), neboť aniž by se Ústavní soud zabýval otázkou, zda je stěžovatelem identifikované pochybení soudu vůbec možno ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, s. 327) jako "jiný zásah" kvalifikovat, přičemž i za této situace by Ústavní soud nebyl příslušný k vyhovění návrhovému žádání (tj. k nařízení přezkumného jednání). Ústavní soud musel i v tomto případě dospět k závěru, že lhůta stanovená v ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu v projednávané věci zjevně dodržena nebyla.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů návrh z části dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a z části dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu