ECLI:CZ:US:2010:2.US.311.10.1
sp. zn. II. ÚS 311/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti K. H., zastoupeného Milanem Bláhou, advokátem se sídlem Nám. 14. října 3, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2009 sp. zn. 35 Co 403/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť se domnívá, že se "odchýlilo od nálezu Ústavního soudu o účelnosti vynaložených nákladů státem".
Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatele podaná dle zákona č. 82/1998 Sb., kterou se stěžovatel domáhal na žalovaném státu zaplacení částky 27.300,- Kč. Stěžovateli byla současně uložena povinnost zaplatit náklady řízení žalovanému 3.135,- Kč a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného ve výši 16.719,50,- Kč. Napadeným rozsudkem městský soud byl změněn výrok o nákladech řízení tak, že ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dále odvolací soud rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelem a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem, a že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na nákladech odvolacího řízení částku 14.934,- Kč.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecného soudu, dle něhož je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníku. Stěžovatel namítá, že vedlejším účastníkem byla obchodní společnost provozující parkoviště, kam stát umísťoval automobily. Stát má jistě dostatek prostor, kam může jak odtažené či jiným způsobem zajištěné automobily umístit. Pokud však využívá soukromou firmu, pak i veškeré náklady s tímto spojené nelze považovat za náklady účelně vynaložené, a to včetně nákladů na právní zastoupení této firmy.
V projednávané věci se jedná o problematiku nákladů řízení, ve vztahu ke které Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu; není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem (srov. např. I. ÚS 633/05).
Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně výlučnou doménou obecných soudů - zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. I. ÚS 457/05).
Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. např. I. ÚS 633/05).
Takovéto pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Výrok o povinnosti uhradit vedlejšímu účastníku náklady řízení byl řádně odůvodněn, není v něm obsažena nelogičnost, neracionalita v intenzitě extrémnosti, což až by mohlo značit svévoli a vyžadovat tudíž i kasační zásah Ústavního soudu. Ostatně stěžovatel ani nic takového netvrdí. Stěžovatel nepoukazuje ani na ustanovení podústavního práva, na základě kterého by odvolací soud mohl rozhodnout tak, jak požaduje (tj. nepřiznat náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníku), čili stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvedl argumentaci, na podkladě které by jím požadovaný postup byl de lege lata možný. Tím méně pak ústavní stížnost obsahuje ústavně právní argumentaci.
Ústavní soud k tomu poznamenává, že stěžovatel nebyl zavázán k úhradě nákladů státu na právní zastoupení soukromé firmy (což stěžovatel považuje za nepřípustné), ani k úhradě nákladů státu. Stěžovatel byl, jak konstatoval i městský soud, zavázán k úhradě nákladů řízení jiného subjektu, vedlejšího účastníka, coby právnické osoby na státu nezávislé, která má právo si zvolit právního zástupce z řad advokátů pro zastupování před soudem, a pro případ úspěchu ve věci má právo i na náhradu nákladů právního zastoupení. Tomuto závěru městského soudu nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že stát uzavře smluvní vztah se soukromou osobou, nelze rozumně a spravedlivě klást k (majetkové) tíži této soukromé osoby.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu