ECLI:CZ:US:2010:2.US.3134.09.1
sp. zn. II. ÚS 3134/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti JÍZDÁRENSKÁ a. s., sídlem Na Jízdárně 2767, Ostrava, zastoupené JUDr. Zdeňkou Friedelovou, advokátkou Advokátní kanceláře Ostrava-Hrabová, Mislecká 329/ 258, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 54 C 57/2008 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. 42 Co 337/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 3 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl.1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku okresního soudu, kterým bylo vyhověno žalobě nájemce na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného k bytové jednotce ve vlastnictví stěžovatelky a zrušení rovněž uvedeného rozhodnutí krajského soudu, jímž byl rozsudek soudu prvého stupně potvrzen.
Rozhodnutím okresního soudu bylo určeno, že jednostranné zvýšení nájemného dle oznámení stěžovatelky ze dne 26. 11. 2007 je neplatné, neboť o možnosti domáhat se zvýšení nájemného u obecného soudu bylo možné uvažovat pouze za období, kdy platilo ust. §696 odst.1 obč. zák. ve znění do 31. 3. 2006, tedy do doby, kdy neexistoval zvláštní právní předpis řešící podmínky jednostranného zvýšení nájemného. Od účinnosti zák. č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů k (dále jen zák. č. 107/2006 Sb.) nemůže soud vlastním rozhodnutím stanovit zvýšené nájemné v rozporu s tímto zákonem a samozřejmě nemůže tak učinit ani sám pronajímatel. Jednostranné zvýšení nad rámec zákona nemá oporu v hmotném právu, a je proto ve smyslu ust. §39 obč. zák. neplatným právním úkonem. Rozsudkem krajského soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno jako věcně správné.
Stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí a je přesvědčena, že její právo zvýšit nájemné v bytě nad rámec předpokládaný v zákoně č. 107/2006 Sb. a změnit další podmínky nájemní smlouvy vychází z článku 4 odst. 3, článku 4 odst. 4, článku 11 Listiny a z článku 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dle stěžovatelky nájemce v tomto konkrétním případě hradí nájemné představující zlomek nájemného obvyklého v dané lokalitě, čímž je znevýhodněn vlastník nemovitosti (pronajimatel). Stěžovatelka je znevýhodněna nad spravedlivou mez, a je tak excesivně zasahováno do jejích vlastnických práv garantovaných Úmluvou, resp. Listinou. Omezení možnosti zvýšit nájemné zavedené zákonem č. 107/2006 Sb., je státním zásahem, který na stěžovatelku uvaluje excesivní břemeno a je jím porušována spravedlivá rovnováha mezi obecným zájmem společnosti a ochranou základního práva stěžovatelky.
Stěžovatelka poukazuje i na skutečnost, že obecné soudy nezkoumaly, zda je možno zákon č. 107/2006 Sb. na daný nájemní vztah vůbec aplikovat. Dle ustanovení §1 odst. 2 se tento zákon nevztahuje na nájemné v bytech pronajatých společníkům, členům nebo zakladatelům právnické osoby, vzniklé za účelem stát se vlastníkem domu s byty. Nájemce byl společníkem společnosti HA.EM s.r.o., (původního pronajímatele bytu), přičemž jedním z účelů jejího založení bylo i nabytí vlastnického práva k nemovitosti, ve které se nachází předmětná bytová jednotka.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že ve věci byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci a na věc byla aplikována ústavně konformně interpretovaná právní norma. Právní závěry obecných soudů, z nichž vyplývá, že není možné nad rámec stanovený v zákoně č. 107/2006 Sb. jednostranně zvýšit nájemné, odpovídají platné právní úpravě i závěrům vysloveným v judikatuře Ústavního soudu. Z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, zejména sp. zn. Pl. ÚS-st.27/09 vyplývá, že přijetím zákona č. 107/2006 Sb. ztratila od 1. 1. 2007 Ústavním soudem založená povinnost obecných soudů svým konstitutivním rozhodnutím dotvářet objektivní právo své opodstatnění, neboť od účinnosti zákona jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., a zvýšené nájemné přiznat nelze. Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o nájemné za období od 1. 3. 2008, tedy za období po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., bylo při jednostranném zvýšení nájmu třeba postupovat v intencích tohoto zákona.
Námitkou stěžovatelky, dle níž zákon č. 107/2006 Sb. nebylo možné s ohledem na ustanovení §1 odst. 2 na daný nájemní vztah aplikovat, neboť nájemce byl společníkem původní společnosti HA.EM s.r.o., se Ústavní soud nemohl zabývat. Uvedená námitka totiž nebyla vznesena v řízení před obecnými soudy, přičemž dle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal stěžovatelkou namítané porušení základních práv, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu