ECLI:CZ:US:2010:2.US.3183.09.1
sp. zn. II. ÚS 3183/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. N., zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem Radčina 18, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2009 č. j. 69 Co 307/2009-55 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 6. 2009 č. j. 22 Nc 7207/2009-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 12. 2009, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, týkajících se nařízení soupisu movitých věcí dle §672 odst. 1 občanského zákoníku. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavní právo vlastnit majetek, garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka namítá, že oprávněnému nic nedluží, neboť na nájemné započetla náklady, které jí vznikly v souvislosti s rekonstrukcí bytu. Stejně tak započetla i náklady, přiznané oprávněnému za soudní spor o výpověď z nájmu bytu. Nesouhlasí se závěry soudů, že oprávněný osvědčil existenci dluhu na nájemném. Tvrdí, že oprávněný zamlčel existenci zápočtů, a tím i zánik pohledávky vůči stěžovatelce. Nadto i původní dluh, pro který byla dána výpověď z nájmu, byl stěžovatelkou uhrazen dávno před podáním žaloby.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 22 Nc 7207/2009, bylo zjištěno, že soud prvního stupně napadeným usnesením vyhověl návrhu oprávněného na sepsání movitých věcí stěžovatelky, nacházejících se v bytě užívaném stěžovatelkou, a současně rozhodl o nákladech řízení. O odvolání stěžovatelky rozhodl soud druhého stupně dalším napadeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud z listin, předložených oprávněným spolu s návrhem na provedení soupisu věcí, vyvodil, že oprávněný osvědčil i prokázal existenci nájemního vztahu i dluhu na nájemném. K námitce stěžovatelky, že oprávněnému nic nedluží, neboť provedla započtení vzájemných pohledávek, uvedl, že s ohledem na povahu daného řízení nelze v odvolacím řízení přihlížet ke skutečnostem a důkazům, které neměl soud I. stupně v době svého rozhodování k dispozici.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s výkladem ustanovení §672 občanského zákoníku. V této souvislosti musí Ústavní soud připomenout, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétního případu, je záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavně právního může být posouzena pouze otázka, zda soudem podaný výklad zákona je ústavně konformní, tedy, zda není zatížen "libovůlí".
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádné pochybení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí, a zvláště pak z usnesení odvolacího soudu, je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikovaly. Pokud z listin, předložených oprávněným spolu s návrhem na provedení soupisu věcí, vyvodily, že oprávněný osvědčil, že stěžovatelka má dluh na nájemném, a za účelem zajištění tohoto dluhu byl dle ustanovení §672 odst. 1 občanského zákoníku proveden soupis věcí, nacházejících se v předmětném bytě, z ústavního hlediska nelze takovému závěru nic vytknout.
Stěžovatelka ani netvrdí, že by nájemné platila řádně a ve stanovených termínech (pro neplacení nájemného jí ostatně byla dána výpověď z nájmu bytu a jejímu návrhu na určení neplatnosti této výpovědi nebylo v soudním řízení vyhověno). Její obrana je založena na tvrzení, že provedla jednostranné započtení vzájemných pohledávek a oprávněnému tak nic nedluží. Jak však uvedl odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, s touto námitkou, vzhledem k povaze řízení o návrhu na provedení soupisu movitých věcí dle §672 odst. 1 občanského zákoníku (jedná se o zvláštní druh řízení o předběžném opatření), nemůže uspět, neboť pro vyhovující rozhodnutí o takovém návrhu je rozhodující, že oprávněný osvědčí důvodnost svého nároku. To se v projednávaném případě stalo. Nelze tedy dospět k závěru o libovůli v soudním rozhodování, což by jedině mohlo vést k vydání zrušujícího nálezu.
Vzhledem k tomu, že nebyl shledán tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu