ECLI:CZ:US:2010:2.US.3232.09.1
sp. zn. II. ÚS 3232/09
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. N., zastoupeného JUDr. Alešem Zemanem. advokátem se sídlem Praha 2, Svobodova 7, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2009 č. j. 51 Cml 8/2006-80 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2009 č. j. 13 Cmo 226/2009-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel, pro tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto, že se nepřipouští vstup stěžovatele do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalobce.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecných soudů, že předpokladem je nejen právní zájem vedlejšího účastníka na výsledku sporu, ale i souhlas toho účastníka řízení, ke kterému by vedlejší účastník měl přistoupit, s vedlejším účastenstvím. Obecné soudy konstatovaly, že nelze požadovat od žalobkyně jako účastníka řízení před obecnými soudy, aby vedlejší účastenství snášela proti své vůli.
Je namístě uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá žádnou argumentaci na úrovni podústavního či ústavního práva, která by byla vůbec způsobilá vyvrátit citovaný právní názor obecných soudů.
Samotný nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecného soudu není důvodem k zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv nebo svobod.
Problematikou vedlejšího účastenství se zabývá judikatura obecných soudů velmi obsáhle; Ústavní soud se zabýval otázkou vedlejšího účastenství např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03 nebo v usnesení ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 457/03. V citovaném nálezu se Ústavní soud zabýval výkladem pojmu "právní zájem na výsledku řízení", a v této souvislosti uvedl, že i když tento pojem není v občanském soudním řádu blíže definován, neboť zákonodárce jej ponechává na úvaze soudu v tom kterém konkrétním případě, není přitom pochyb o tom, že hlavním účelem a smyslem vedlejšího účastenství je pomoc ve sporu jednomu z účastníků řízení. Jedná se tedy ve své podstatě o posílení postavení toho účastníka sporu, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje. Předpokladem je přitom zjištění, že vedlejší účastník má právní zájem na výsledku sporu. Jak dále zdůraznil Ústavní soud, jde tedy o právní zájem na vítězství ve sporu toho účastníka, jehož vedlejší účastník v řízení podporuje, přičemž jeho procesní působení neslouží jen k ochraně práv či zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník přistoupil.
Pokud Ústavní soud vychází z výše uvedeného právního názoru i při posuzování této věci, nutně dospívá k závěru, že v případě, že účastník, na jehož straně má vedlejší účastník v řízení vystupovat, nemá zájem či dokonce výslovně nesouhlasí s podporou (pomocí) třetí osoby ve sporu, nelze tomuto účastníkovi vedlejší účastenství na jeho straně "vnutit" rozhodnutím soudu. Nelze pominout skutečnost, že vedlejší účastník má stejná (procesní) práva a povinnosti jako účastník řízení (§93 odst. 3 o. s. ř.), a soud s ním i obdobným způsobem jedná. Vedlejší účastník má tedy nejen možnost nahlížet do spisu, být přítomen jednání, ale jsou mu doručovány rovněž písemnosti účastníků, což mu umožňuje "kontrolovat", případně i zasahovat (byť do jisté míry) do průběhu řízení.
I když tedy stěžovatel projevil zájem vstoupit do řízení jako vedlejší účastník, soudy nepřipustily jeho vedlejší účastenství, neboť k tomu nebyl splněn základní předpoklad, tj. souhlas účastníka, na jehož straně měl stěžovatel jako vedlejší účastník vystupovat. V takovém postupu nelze shledávat ničeho protiústavního.
K témuž závěru dospěla i judikatura Ústavního soudu, kupříkladu v usnesení sp. zn. III. ÚS 63/05.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu