ECLI:CZ:US:2010:2.US.3275.09.1
sp. zn. II. ÚS 3275/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1. M. B., 2. J. B., 3. J. B., 4. J. B., 5. J. H., 6. K. H., 7. J. J., 8. A. K., 9. F. K., 10. J. K., 11. K. N., 12. P. O., 13. F. O., 14. J. P., 15. J. P., 16. M. R., 17. F. S., 18. R. S., 19. J. S., 20. P. Š., 21. H. Š., všichni zastoupeni JUDr. Josefem Nováčkem, advokátem Advokátní kanceláře v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 2009 čj.7 Co 2330/2009-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10.6.2009 sp.zn. 4 C 246/02008, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se z titulu odpovědnosti státu za škodu domáhali zaplacení dílčích nároků, představujících dlužnou mzdu a odstupné, které nebyly uspokojeny v rámci dědického řízení po jejich zaměstnavateli.
Stěžovatelé byli zaměstnanci stavební firmy J. H., který podnikal jako fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění. Důvodem skončení pracovního poměru stěžovatelů bylo úmrtí jejich zaměstnavatele (dne 26. 5.1995). V dědickém řízení po zůstaviteli všichni ze zákona v úvahu připadající dědicové dědictví odmítli a vzhledem k předlužení dědictví byla provedena jeho likvidace. Z výtěžku likvidace dědictví ve výši 234 710 Kč byly uhrazeny náklady řízení vzniklé státu v souvislosti se zpeněžením majetku, pohledávky Finančního úřadu v Jindřichově Hradci z titulu daňových nedoplatků a pohledávky Okresní správy sociálního zabezpečení v Jindřichově Hradci, Okresní pojišťovny v Jindřichově Hradci a VZP z titulu dlužného pojistného.
V řízení u obecných soudů, jehož výsledkem je ústavní stížností napadené rozhodnutí, se stěžovatelé domáhali náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. Za nesprávný úřední postup považovali to, že soud akceptoval odmítnutí dědictví synem zůstavitele M. H., který si dle jejich názoru fakticky počínal jako dědic, přičemž hodnotu aktiv z dědictví odčerpal. Soudní komisařka a správce dědictví si počínali tak, že majetek zůstavitele nebyl dostatečně a řádně zjištěn, což vedlo k závěru o předlužení dědictví, ačkoliv ve skutečnosti aktiva převyšovala nad pasivy a dědictví tak nemohlo být předluženo.
Obecné soudy návrhu stěžovatelů nevyhověly, neboť v projednávané věci nebylo možno dovozovat odpovědnost státu ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. Soudy považovaly za podstatné, že ve věci byla vydána v rámci dědického řízení pravomocná rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o obecné ceně majetku v bezpodílovém vlastnictví (a určeno, který majetek připadá do dědictví), stanovena obecná cena majetku zůstavitele (3 153 827,15 Kč), výše zůstavitelových dluhů (13 262 416,60 Kč) a výše předlužení dědictví (10 107 589,45 Kč). Uvedené rozhodnutí je pro věc rozhodné, zpochybňováno nebylo a nemůže být označeno za nezákonné. Dle soudu je třeba z rozhodnutí vycházet bez ohledu na to, zda byl majetkový potenciál správně zjištěn či nikoliv. Ze strany soudní komisařky, správce dědictví či soudu nelze dovozovat nesprávný úřední postup, když je problematika obvyklé ceny majetku, a tedy majetku zjištěného, završena závazným rozhodnutím. Jestliže by měl být rozsah majetku jiný, s jinou obvyklou cenou, jedná se teoreticky o doprojednání dědictví, ale nikoliv o nesprávný úřední postup. Soudy rovněž dospěly k závěru, že bylo věcí soudu, jak vyhodnotí problematiku odmítnutí dědictví pozůstalým synem, přičemž v takovémto vyhodnocení nelze spatřovat nesprávný úřední postup. I pokud by teoreticky aktiva převyšovala pasiva a existovala čistá hodnota dědictví, nelze jednoznačně dospět k závěru, že by k uspokojení pohledávek stěžovatelů reálně došlo. Stěžovatelé přitom uplatnili nárok na náhradu škody, která nebyla v žádném řízení u všech stěžovatelů prokázána. Dle odvolacího soudu je navíc sporné, zda stěžovatelé uplatnili pohledávky v dědictví včas, neboť je přihlásili až na druhou výzvu (9. 2. 2001), ačkoliv konvokace věřitelů byla učiněna opakovaně a první lhůta končila již 9. 3. 1996. Důvodnou nebyla shledána ani námitka týkající se délky řízení, neboť byla zapříčiněna složitostí případu, včetně postupu, který bylo nutné dodržet, před rozhodnutím o tom, že dědictví by mělo připadnout státu, avšak pro předluženost byla nařízena jeho likvidace.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uplatňují tytéž námitky jako v řízení u obecných soudů. Namítají, že postup soudu v dědickém řízení, akceptující odmítnutí dědictví M. H., byl nezákonný, a šlo proto o nesprávný úřední postup, z něhož jim vznikla škoda, protože jejich nároky z pracovně-právních vztahů nebyly uspokojeny, ač uspokojeny být mohly a měly. Pokud by správce dědictví a soudní komisařka dostáli svým zákonným povinnostem, aktiva dědictví by přesahovala pasiva a dědictví by nemohlo být předluženo. Pokud by nedošlo k likvidaci dědictví z důvodu předlužení, mohly být pohledávky věřitelů v rámci dědického vypořádání uspokojeny. Tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu soudní komisařky a správce dědictví nedošlo k uspokojení jejich pohledávek, ač tomu tak být mělo, vznikla jim škoda, za niž odpovídá stát. Stěžovatelé poukazují i na to, že dědické řízení trvalo neúměrně dlouho - 11 let.
Stěžovatelé namítají, že obecné soudy věc posuzovaly jen z hledisek formální legality, dovodily pouze, že jsou vázány rozhodnutími vydanými v dědickém řízení a že tato rozhodnutí stejně jako postup notáře působícího v dědickém řízení a správce dědictví nejsou oprávněny přezkoumávat. Tím se fakticky odmítly zabývat podstatou věci, posoudit a rozhodnout, jako předběžnou otázku, správnost a zákonnost postupu všech zúčastněných v předmětném dědickém řízení. Z pohledu ústavního práva je soud je vázán toliko zákonem a příslušnými mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (čl. 95 Ústavy ČR). Je nejen oprávněním, ale i povinností soudu, přezkoumávat legalitu, pročež i správnost jakéhokoliv úředního postupu. Jiný přístup, zde zvolený odpůrcem, je v příkrém rozporu s naším právem na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými spisy z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", zda nedošlo k pochybení při dokazování a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Taková pochybení však Ústavní soud nezjistil a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud nejdříve konstatuje, že ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Obecné soudy ověřily, že v dědickém řízení bylo v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu rozhodnuto o obecné ceně majetku zůstavitele a vzhledem k odmítnutí dědictví ze strany zákonných dědiců a návrhu státu na likvidaci dědictví, učiněného v návaznosti na zjištění o předlužení dědictví, musela být provedena likvidace dědictví. Žádné z pravomocných rozhodnutí učiněných v dědickém řízení nebylo zrušeno jako nezákonné.
Stěžovatelé se v řízení u obecných soudů domáhali náhrady škody dle zák. č. 82/1998 Sb., která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem (nikoliv nezákonným rozhodnutím) v dědickém řízení, v němž dle jejich tvrzení uplatnili své pohledávky. Předpokladem nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem je vznik škody v důsledku porušení konkrétní právní povinnosti spočívající v jednání či opomenutí osoby vykonávající státní moc a mezi takovýmto počínáním a vzniklou škodou musí být příčinná souvislost.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se uvedenými předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu dle citovaného zákona ve vazbě na námitky uplatněné stěžovateli důkladně zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily, neboť v rozhodnutí bylo objasněno, z jakých skutkových zjištění soudy vycházely, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Z ústavněprávního hlediska jim proto není co vytknout. Ústavní soud se tedy neztotožňuje s tvrzením stěžovatelů, že obecné soudy se zaměřily pouze na formální posouzení legality rozhodnutí učiněných v rámci dědického řízení, ale je zřejmé, že zjišťovaly, zda byly splněny atributy odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, a to v dědickém řízení, v němž byla vydána rozhodnutí, která nebyla jako nezákonná zrušena, ani ze strany stěžovatelů napadena.
V projednávané věci bylo dle Ústavního soudu podstatné, že tvrzení stěžovatelů o vzniku škody bylo pouze hypotetické, založené na subjektivním přesvědčení, že výše aktiv byla ve skutečnosti větší, než jejich výše zjištěná v dědickém řízení a potvrzená rozhodnutím o obecné ceně majetku zůstavitele. Stejně tak hypotetické bylo jejich tvrzení, že skutečná aktiva přesahovala pasiva (byla tedy více jak o 10 mil. větší) v takové míře, že pohledávky stěžovatelů by bylo možné zcela uspokojit. V tomto smyslu stěžovatelé v řízení o náhradu škody vlastní vznik škody neprokázali. Majetek, o němž tvrdili, že nebyl při projednání dědictví zohledněn, ani nebyl předmětem dodatečného projednání dědictví (§175x o.s.ř.).
Obecné soudy také správně konstatovaly, že i kdyby aktiva dědictví převyšovala pasiva, neznamená to, že by automaticky došlo k reálnímu uspokojení pohledávek, (event. k uspokojení v rámci rozvrhu dědictví - 175v o.s.ř.), které navíc ani nebyly (z hlediska jejich řádného uplatnění v dědictví a jejich určení v soudních řízeních) postaveny najisto.
Stěžovatelé v řízení u obecných soudů navíc ani neupřesnili, k porušení jaké konkrétní povinnosti notářky a správce dědictví vyplývající z příslušných ustanovení občanského soudního řádu došlo, které kroky nebyly při správě dědictví a jeho vyřizování učiněny. V podstatě se pouze omezili na obecné konstatování, že při důslednější činnosti správce dědictví a notářky měl být zjištěn větší rozsah aktiv dědictví, a uvedli, které položky z pozůstalosti dle jejich názoru nebyly zohledněny.
Obecné soudy se rovněž dostatečně zabývaly otázkou platnosti odmítnutí dědictví synem pozůstalého. Ani v tomto směru nelze obecným soudům nic vytknout, neboť je zcela v kompetenci soudu (soudní komisařky) uvedenou věc posoudit při projednání dědictví v kontextu konkrétních okolností každého případu, přičemž pokud tak soud učinil, nesouhlas věřitelů zůstavitele s tímto posouzením nemůže založit protiprávnost postupu notáře. Především je však rozhodné, že bez ohledu na to, zda by dědictví nabyl pozůstalý dědic, či by připadlo jako odůmrť státu, v projednávané věci nebylo o nástupci zůstavitele rozhodováno, neboť došlo k nařízení likvidace dědictví a k její realizaci z důvodu předlužení dědictví.
Krajský soud se vypořádal i s námitkou stěžovatelů týkající se délky řízení. Přestože je odůvodnění v této rozhodnutí části stručné, dle názoru Ústavního soudu důvody, pro které trvalo dědické řízení dlouhou dobu, jsou srozumitelně pojednány. Stěžovatelé v ústavní stížnosti, ani v řízení u obecných soudů své námitky v tomto směru nijak nerozvedli a neuvedli, že by činili příslušné procesní úkony ve smyslu zák. č. 6/2002 Sb.
Vzhledem k podrobnému a vyčerpávajícímu odůvodnění zejména ze strany soudu prvního stupně nepovažuje Ústavní soud za potřebné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že jak dlouhodobě judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené zcela platí i pro projednávanou věc a Ústavnímu soudu nepřísluší do shora nastíněného výkladu a aplikace jednoduchého práva provedeného obecnými soudy jakkoliv zasahovat.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, že v projednávané věci nebylo možno dovodit odpovědnost státu za nesprávný úřední postup ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb., nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelů se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu