ECLI:CZ:US:2010:2.US.3301.10.1
sp. zn. II. ÚS 3301/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) L. F., 2) Z. F., zastoupených JUDr. Vladislavem Bujokem, advokátem se sídlem Karola Sliwky 129/12, Karviná - Fryštát, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2010 č. j. 8 Co 301/2010-178, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 11. 2010, která splňuje formální náležitosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlavní uvedeného rozsudku, kterým mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelé namítají, že soudy obou stupňů neměly k právnímu závěru o spoluzavinění jejich nezletilého syna žádný relevantní důkaz a toto jejich stanovisko se neopírá o skutkový základ a materiální pravdu. Odkazují přitom na trestní řízení, které předcházelo jejich civilní žalobě. Dle jejich názoru vyšetřování nehody v režii policie i státního zástupce bylo vedeno tendenčně, v rozporu s materiální pravdou tak, aby veškerá odpovědnost padla na poškozeného, a lze předpokládat, že byl vyvíjen nátlak i na zkreslení výpovědi svědka P. Soudy tak rozhodovaly o občanskoprávním nároku poškozeného vycházejícího z následků uvedené dopravní nehody bez náležitého vyhodnocení skutkového stavu, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 5. 2010 č. j. 19 C 216/2004-156 byla žalované A. S. uložena povinnost zaplatit žalobcům (dále jen "stěžovatelé) k ruce společné a nerozdílné částku 16.691,- Kč (výrok I.), žaloba co do částky 16.691,- Kč byla zamítnuta (výrok II.) a výroky III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o soudním poplatku. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že žalobě bylo vyhověno v rozsahu 50 % prokázaných nákladů (tak, jak zůstaly předmětem řízení), představujících účelně vynaložené náklady léčení poškozeného Z. F., syna stěžovatelů, neboť bylo v souladu s ustanovením §441 občanského zákoníku přihlédnuto ke zjištěnému spoluzavinění poškozeného.
O odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu rozhodnutí ve věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyslovují nesouhlas s právním závěrem obecných soudů o míře účasti poškozeného (jejich syna) na dopravní nehodě, přičemž poukazují na zmanipulované trestní řízení, jež předcházelo podání jejich žaloby, a z jehož závěrů oba soudy vycházely. Ve svých argumentech ovšem pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není zjišťování a hodnocení skutkového stavu či výklad podústavního práva a jeho aplikace v konkrétní řešené věci. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody stěžovatele v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Nic takového však v projednávaném případě zjištěno nebylo.
Při posuzování nároku stěžovatelů na náhradu škody způsobené v souvislosti s dopravní nehodou dne 9. 8. 2000, v důsledku které došlo k vážnému zranění jejich syna, soudy vycházely ze zjištění, která se stala podkladem pro vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku v trestním řízení, vedeném proti žalované A. S., a to jednak ze skutečnosti, že prvotně žalovaná odpovídá za škodu způsobenou při uvedené dopravní nehodě, a jednak z další zjištěné okolnosti, že poškozený (syn stěžovatelů) jako cyklista řádně nesledoval v daném místě a čase situaci v silničním provozu, začal odbočovat doleva náhle, bez znamení o změně směru jízdy, čímž se rovněž podílel na vzniku škodní události.
V tomto směru vznesené námitky o údajně zmanipulovaném trestním řízení a ovlivňování svědků mohly být úspěšně uplatněny jedině v předmětném trestním řízení. To je však pravomocně ukončeno a soudy rozhodující o nároku na náhradu škody způsobené uvedenou škodní událostí tak neměly důvod správnost učiněných skutkových zjištění zpochybňovat. Pokud poté po právní stránce věc posoudily podle §420 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž se s přihlédnutím k §441 občanského zákoníku zabývaly i otázkou, zda jsou dány důvody pro omezení odpovědnosti žalované v důsledku spoluzavinění poškozeného, z ústavního hlediska nelze jejich závěru o spoluúčasti poškozeného, který si počínal v rozporu s ustanovením §29 v té době platné vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlem provozu na pozemních komunikacích, nic vytknout, stejně jako odůvodněnému závěru o míře jeho spoluzavinění v rozsahu 50 %.
Jako případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu posuzuje Ústavní soud skutečnost, že napadenému rozhodnutí schází "smysluplné odůvodnění" o aplikaci konkrétního ustanovení hmotně právního předpisu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 671/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 29, č. 10). V projednávané věci je však z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu i z rozhodnutí soudu prvního stupně dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a základě jakých konkrétních skutečností bylo aplikováno ustanovení §441 občanského zákoníku o spoluzavinění poškozeného. Nelze proto dospět k závěru, že by rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu