ECLI:CZ:US:2010:2.US.3324.09.1
sp. zn. II. ÚS 3324/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti V. T., zastoupeného Mgr. Lenkou Jindrovou, advokátkou se sídlem Bělská 151, Mladá Boleslav, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 20/2009 ze dne 27. 2. 2009 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 991/2009 ze dne 26. 8. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť v řízení, v němž byla vydána, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud z připojeného listinného materiálu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 1 T 41/2008-423 ze dne 22. 12. 2008 uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) trestního zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a), b) trestního zákona byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci, a to dvou zajištěných kuchyňských nožů, dále bylo stěžovateli uloženo zaplatit v rozsudku jmenovaným poškozeným náhradu škody.
Jednání pachatele je upřesněno ve skutkové větě výroku o vině, zkráceně řečeno, trestná činnost, jíž se stěžovatel dle zjištění obecného soudu dopustil, spočívala v tom, že dne 3. 8. 2008 v době kolem 01.00 hodin do 01.15 hodiny ve Strakonicích, na chodníku v Sokolovské ulici, po předchozím požití alkoholických nápojů a předchozí rozepři, srozuměn s tím, že může R. K. usmrtit, bodl jej kuchyňským nožem dvakrát do oblasti hrudníku a způsobil mu tak smrt, která nastala v důsledku zakrvácení dutiny hrudní a osrdečníku. Při přetnutí obvodu plicní tepny nebylo přitom možno poškozeného sebevčasnější a sebekvalifikovanější lékařskou pomocí zachránit.
Odvolání stěžovatele, směřované výlučně do výroku o trestu, Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. 7 To 20/2009 ze dne 27. 2. 2009 podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, opíraje jej o dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud rozhodl usnesením sp. zn. 3 Tdo 991/2009 ze dne 26. 8. 2009, ve kterém dovolání dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b trestního řádu.
V dalším se již stěžovatel obrátil na Ústavní soud. Vrchnímu soudu v Praze v projednávané ústavní stížnosti vytýká svévolnou aplikaci §23 odst. 1 a §31 odst. 1 trestního zákona, které se měl dopustit tím, že při posuzování výměry trestu uloženého soudem prvního stupně nepřihlédl k okolnostem svědčícím ve prospěch stěžovatele, k nimž tento zejména řadí zjištěné zavinění v podobě nepřímého úmyslu, předchozí slovní i fyzický konflikt mezi ním a poškozeným, iniciovaný lépe sportovně disponovaným poškozeným, těžkou opilost obou účastníků střetu zvyšující jejich agresivitu a konečně i jeho řádný život, který vedl od posledního odsouzení. Uvedená aplikace trestního zákona představuje pak podle stěžovatele tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení "odůvodňující jiné rozhodnutí dovolacího soudu než odmítnutí pro jeho nepřípustnost". Odvolací soud se rovněž dopustil pochybení, nerespektoval-li skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a opíral se naopak o údajný skutkový závěr, podle něhož si měl stěžovatel pro nůž domů dojít s úmyslem ho použít k usmrcení poškozeného. To však stěžovatel popírá a tvrdí, že nůž měl u sebe pouze za účelem obrany před poškozeným pro případ možného konfliktu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je třeba podotknout, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí, ovšem porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jichž se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolával, neshledal. Z předloženého návrhu vyplývá, že námitky stěžovatele směřují do výroku o trestu. Stěžovatel trest odnětí svobody, uložený na samé horní hranici příslušné trestní sazby, považuje za nepřiměřeně přísný s ohledem na řadu polehčujících okolností, které obecné soudy podle jeho názoru nedostatečně zohlednily.
V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na čl. 90 Ústavy České republiky, dle nějž jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Obecný soud je tedy jediným, kdo je k takovému rozhodnutí oprávněn; trestní zákon mu může pro jeho rozhodování poskytovat alternativní možnosti, z nichž přísluší soudu právo výběru. Určujícím ustanovením pro uložení trestu je §31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s ustanoveními §23, §33 a §34 trestního zákona.
Není úkolem Ústavního soudu a v zásadě není ani v jeho kompetenci závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu přehodnocovat; jedná se o otázku, která spadá do sféry nezávislého soudcovského uvažování (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 647/06, usnesení sp. zn. I. ÚS 91/08, obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné. Ústavnímu soudu, který není součástí obecných soudů a není jim rovněž nadřízen, v zásadě nepřísluší vstupovat do hodnocení konkrétních, pro výši trestu rozhodujících skutečností, provedeného obecným soudem, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti; to však připadá v úvahu toliko v případě extrémního vybočení ze zásad pro ukládání trestu v trestním zákoně stanovených. Podle článku 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Pokud se obecný soud pohybuje při ukládání trestu v rámci zákonem stanovené sazby pro daný trestný čin, držíce se při tom obecných zásad pro ukládání trestů (§31 a násl. trestního zákona), není ze strany Ústavního soudu důvodu nikterak do jeho rozhodování zasahovat.
V daném ohledu Ústavní soud žádné protiústavní pochybení v posuzované věci nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že se obecné soudy při rozhodování o uloženém trestu odnětí svobody a jeho výměře podrobně zabývaly všemi skutečnostmi pro toto rozhodování podstatnými, zejména vzaly v úvahu stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost, jeho provedení, možnost nápravy a poměry pachatele (především jeho kriminální minulost), tak i ostatní hlediska, jež jim stanovují zákonná ustanovení, včetně stěžovatelem avizovaných okolností svědčících v jeho prospěch. Odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je v tomto směru výstižné a přezkoumatelné, ani jeho závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud nemohl též potvrdit důvodnost námitky stran skutkových závěrů odvolacího soudu, které podle stěžovatele neměly oporu ve zjištěních soudu prvního stupně. Jak se podává z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 12. 2008, stěžovatel měl po předchozí slovní při s poškozeným odejít do svého bydliště, kde se ozbrojil kuchyňským nožem, s tímto nožem poté pronásledoval poškozeného R. K. a když jej dostihl, zaútočil na něj bodnutím, a to dvakrát do oblasti hrudníku (strana třetí citovaného rozsudku). Ve světle výše uvedeného není tudíž možné v závěrech odvolacího soudu o existenci prvků přípravy a plánovitosti v jednání stěžovatele nalézt rozpor se zjištěními nalézacího soudu.
Stěžovatel dovozuje porušení svých práv konečně také z toho, že nebylo meritorně přezkoumáno jeho dovoláni v části směřující do výroku o trestu, protože dovolací soud zaujal stanovisko, že se v případě posuzování přiměřenosti trestu, nejedná o právní posouzení skutku ani o jiné hmotněprávní posouzení.
Pokud jde o otázku, jaké druhy námitek lze uplatnit v rámci dovolacích důvodů, v trestním řádu obsažených, Ústavní soud připomíná, že mu zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva, neporušuje-li tento výklad současně základní práva stěžovatele. Takováto situace v souzeném případě nenastala. Nejvyšší soud, nepodřadil-li stěžovatelovy námitky pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ("rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení"), pouze provedl výklad obecného práva jako orgán k tomu oprávněný. Způsob, jakým při tom postupoval, lze označit za ústavně konformní.
Dlužno dodat, že i dovolací soud shledal výhrady stěžovatele vůči uloženému trestu jako nedůvodné, když přisvědčil názoru soudů obou stupňů, že okolnosti přitěžující v konkrétní věci výrazně převažovaly nad okolnostmi rázu opačného.
Poněvadž tedy nebylo zjištěno, že by se obecné soudy v řízení a v napadených rozhodnutích dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu