ECLI:CZ:US:2010:2.US.3325.10.1
sp. zn. II. ÚS 3325/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. A., zastoupeného Mgr. Tomášem Zárazem, advokátem, se sídlem v Plzni, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 738/2010 ze dne 31. srpna 2010, rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 295/2009 ze dne 16. července 2009, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 3 T 106/2008 ze dne 5. února 2009, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Plzni a 3) Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Plzni a 3) Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. listopadu 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným ze spáchání trestných činů úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 3 trestního zákona a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákona, kterých se měl dopustit jednak tím, že k žádosti o poskytnutí úvěru ve výši 150.000 Kč přiložil potvrzení o zaměstnání u určitého živnostníka, ačkoliv u něj zaměstnán nikdy nebyl, a po poskytnutí úvěru na něj zaplatil toliko mimořádnou platbu 50.000 Kč, a dále tím, že společně s dalšími osobami vyrobil neurčité množství pervitinu, z nějž byla část zajištěna, přičemž ohledně prve uvedeného trestného činu bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v jiném řízení, a za druhý trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou, trest propadnutí věci - plynové pistole se zásobníkem a náboji a bankovek v Kč a € - a bylo mu uloženo zaplatit poškozené České spořitelně, a. s., na náhradě škody 109.150 Kč. Rozsudkem odvolacího soudu byly k jeho odvolání zrušeny výroky rozsudku soudu prvního stupně o trestu propadnutí věci a o náhradě škody a nově bylo rozhodnuto tak, že mu bylo uloženo zaplatit poškozené České spořitelně, a. s., na náhradě škody 97.150 Kč a se zbytkem svého nároku byla tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně namítá, že již od počátečního úkonu (jímž byla domovní prohlídka) měly orgány veřejné žaloby dostatečně zjištěny takové znaky vytýkaného jednání, díky kterým mohly bezpečně učinit konečnou právní kvalifikaci. Konkrétně se jednalo o zajištění 392,4 g krystalické látky, v níž byla na místě pomocí testovací soupravy zjištěna přítomnost metamfetaminu ve vysokém množství. Trestní stíhání bylo však zahájeno pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 trestního zákona, ačkoliv zajištěné množství látky odůvodňovalo přísnější právní kvalifikaci. Tak se stalo, že stěžovateli ani ostatním spoluobviněným M. a Š. nebyla přiznána nutná obhajoba a v takové procesní situaci poté vypovídali. V návaznosti na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 16/02 (N 42/25 SbNU 335) v tom stěžovatel spatřuje porušení svého práva na obhajobu, neboť důvod nutné obhajoby vzniká, jakmile je dáno důvodné podezření, že obviněný spáchal trestný čin, za který mu hrozí trest odnětí svobody s horní hranicí převyšující pět let. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem soudu prvního stupně, že uvedená vada bránící použitelnosti původních výpovědí M. a Š. byla zhojena tím, že poté, co byli zastoupeni, se na své původní výpovědi odvolali. Uvedená vada však způsobila absolutní procesní nepoužitelnost těchto důkazů.
3. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
4. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
5. Ústavní soud rovněž vyložil, že v řízeních o ústavních stížnostech lze co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování vyčlenit případy opomenutých důkazů, případy důkazů získaných a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů - tedy hodnocení provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. I v této souvislosti tedy bylo zdůrazněno, že je Ústavní soud povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
6. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu (které se v tomto ohledu odchýlily od hodnocení soudu prvního stupně) vyplývá, že policejní orgán v okamžiku zahájení trestního stíhání proti všem obviněným neměl náležité podklady pro přísnější právní kvalifikaci vytýkaného jednání. Vyšly z toho, že při domovní prohlídce sice byla nalezena varná mísa s obsahem nahnědlé tuhé látky tvořící krystaly a s pomocí testovací soupravy bylo zjištěno, že tato látka obsahuje metamfetamin. Nebylo ovšem ani přibližně zjištěno množství (resp. hmotnost) uvedené látky a už vůbec nebylo nic zjištěno o konkrétním složení této látky a o její kvalitě - to bylo zjištěno až z odborné expertízy ze dne 5. května 2008. Tehdy, ani nikdy později přitom nebyl zjištěn žádný odběratel drog. Za této situace bylo uzavřeno, že policejnímu orgánu nelze vytýkat účelové zahájení trestního stíhání toliko pro první odstavec §187 trestního zákona, když přísnější právní kvalifikace by tedy mohla být oprávněně napadena absencí jednoznačných podkladů (s. 8-9 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále ve vztahu k námitce odepření práva na obhajobu vyšel z toho, že trestní stíhání proti všem obviněným bylo zahájeno 21. února 2008, přičemž stěžovatel si obhájce zvolil 22. února 2008, a spoluobviněná A. M. dne 23. února 2008 (s. 9 rozsudku). Dovolací soud vedle toho vyšel z toho, že všichni obvinění byli před svými výslechy, konanými v časných ranních hodinách dne 21. února 2008, řádně poučeni o možnosti zvolit si obhájce a není pravdivé tvrzení stěžovatele, že jim policejní orgán neumožnil zvolení obhájce (s. 9 usnesení). Z toho všeho pak dospěly oba uvedené soudy k závěru, že u žádného z obviněných nedošlo k porušení práva na obhajobu, a že jsou všechny provedené výslechy procesně použitelné. Tyto závěry se jeví být přesvědčivé a logické, a proto je lze považovat za ústavně souladné. Argumentace právním názorem obsaženým v nálezu sp. zn. IV. ÚS 16/02 přitom není přiléhavá, neboť v uvedeném nálezu bylo reagováno na situaci, kdy trestní stíhání bylo zahájeno pro kvalifikovanou skutkovou podstatu odůvodňující nutnou obhajobu (nejednalo se tedy o pouhou úvahu o důvodném podezření, že jsou naplněny její znaky) a konkrétní úkon justičního orgánu byl učiněn bez vědomí a přítomnosti obhájce v situaci, kdy byl obviněný pro nepříznivý zdravotní stav hospitalizován v nemocnici.
7. V ústavní stížnosti byly tedy uplatněny námitky, které byly ve zcela shodném smyslu a rozsahu uplatněny již v rámci obhajoby v opravných prostředcích a stěžovatel tak toliko setrvale polemizuje se závěry obecných soudů. To ovšem není způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu