ECLI:CZ:US:2010:2.US.3334.09.1
sp. zn. II. ÚS 3334/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené JUDr. Alenou Zahradníčkovou, advokátkou, se sídlem Freyova 27, 190 00 Praha 9, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2009, č. j. 30 Co 332/2009-275, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze ve výrocích, které se týkají náhrady nákladů řízení (ve vztahu ke stěžovatelce se jedná o výroky IX. a XX.), s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. září 2009, č. j. 30 Co 332/2009-275, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. září 2006, č. j. 55 C 348/2004-74, a řízení o určení existence práva odpovídajícího věcnému břemeni na základě zpětvzetí žaloby (stěžovatelka byla jedním ze žalobců) zastavil. Dále rozhodl o nákladech řízení. Ve vztahu ke stěžovatelce rozhodl výrokem IX. tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit na nákladech řízení před soudem prvního stupně prvnímu žalovanému (Hlavní město Praha) 12.885 Kč, a druhému žalovanému (Správní bytové družstvo Rozvoj) 10.450 Kč k rukám právních zástupkyň žalovaných. Výrokem XX. rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že prvnímu žalovanému je stěžovatelka povinna zaplatit 25.228 Kč, a druhému žalovanému částku 20.900 Kč opět k rukám právních zástupkyň žalovaných. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu ke stěžovatelce rozhodl odvolací soud na základě §224 odst. 2 ve spojení s §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Vzhledem k tomu, že došlo k zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby, zkoumal odvolací soud ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř., který z účastníků z procesního hlediska zavinil zastavení řízení. V této souvislosti konstatoval, že v daném případě přistoupili žalobci ke zpětvzetí žaloby poté, co jim odvolací soud předestřel právní náhled na věc vyplývající z ustálené judikatury. Tyto důvody přitom nelze považovat za důvody dané §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř., tj. zpětvzetí žaloby pro chování žalovaného. Odvolací soud rovněž zvažoval možnost aplikace §150 o. s. ř., avšak dospěl k závěru, že nenastaly důvody zvláštního zřetele hodné, které by umožnily nepřiznat žalovaným náhradu nákladů řízení. Konstatoval, že v daném případě nelze pominout, že žalobci podali žalobu, aniž by měli postavenu najisto otázku vlastnictví dotčených pozemků a z jejich strany nebyl vůbec tvrzen natož dokládán právní titul nabytí oprávnění z věcného břemene, což je základním předpokladem úspěchu ve sporu. Pouhé tvrzení žalobců včetně stěžovatelky o tom, že jsou již v důchodovém věku a že jim úhrada nákladů řízení způsobí značné výdaje, není pro závěr o aplikovatelnosti §150 o. s. ř. postačující. Odvolací soud zároveň - na rozdíl od soudu prvního stupně - dovodil, že se jednalo o samostatně uplatnitelné nároky, přestože byly řešeny v rámci jednoho řízení, takže i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je ve vztahu ke každému ze žalobců samostatné. Podle stejných principů rozhodl odvolací soud i o náhradě nákladů odvolacího řízení.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. a 37 odst. 3 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka předně uvádí, že ke zpětvzetí žaloby se rozhodla poté, co jí byl odvolacím soudem nastíněn právní náhled na věc, z nějž vyrozuměla, že v případě zpětvzetí žaloby výrazně zmírní negativní dopad rozhodnutí odvolacího soudu, jde-li o výši náhrady nákladů řízení, které bude muset zaplatit protistraně. Podle Městského soudu v Praze nebyly dány důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., avšak odvolací soud zřejmě přehlédl, že stěžovatelka byla v řízení zcela osvobozena od soudních poplatků. V této souvislosti poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (zmiňuje rozhodnutí I. ÚS 1227/09), podle níž otázka náhrady nákladů řízení dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tam, kde postup soudu vybočuje z procesních pravidel v důsledku závažného pochybení soudu. Je zřejmé, že odvolací soud vůbec neposuzoval osobní, sociální ani majetkové poměry stěžovatelky, ačkoliv je podle jejího názoru dostatečně doložila. Porušení principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) spatřuje stěžovatelka v tom, že odvolací soud ji neupozornil na potřebu doložit své osobní, sociální a majetkové poměry, přestože hodlal zcela zásadně změnit výrok o náhradě nákladů řízení a navíc nově rozhodnout podle zcela jiného výpočtu než učinil soud prvního stupně. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by přitom účastníci řízení měli dostat prostor pro kontradiktorní uplatnění návrhů a důkazů. Podle názoru stěžovatelky odvolací soud pochybil, pokud stěžovatelku nevyzval, aby více ozřejmila své osobní, majetkové a sociální poměry. Další pochybení spatřuje v tom, že odvolací soud připustil bez dalšího do řízení vedlejšího účastníka na straně žalované (Městská část Praha 4) a uložil stěžovatelce povinnost tomuto vedlejšímu účastníkovi nahradit náklady řízení, přestože tento dle názoru stěžovatelky přistoupil do řízení zcela účelově v době, kdy bylo zřejmé, že stěžovatelky (a další žalobci) vezmou svoje žaloby zpět. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který vycházel z toho, že jednotliví žalobci uplatňují samostatné nároky, a proto musí i samostatně hradit náklady řízení. Dle názoru stěžovatelky se nejedná o spojení více věcí ve smyslu §17 vyhlášky č. 484/2000 Sb., nýbrž o jednu projednávanou věc, a proto povinnost k náhradě nákladů nelze stanovit vůči každému žalobci zvlášť, jako by se u každého jednotlivého žalobce jednalo o samostatné řízení. Napadené usnesení je tak v rozporu se zásadou ekonomiky řízení (minimalizace nákladů) i s dobrými mravy.
III.
4. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastnicí, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
5. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře sice reflektoval fakt, že rozhodování o nákladech soudního řízení je třeba chápat jako integrální součást soudního řízení jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl.), na straně druhé nicméně taktéž judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoli se může účastníků řízení citelně dotýkat, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na roveň postupu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
6. Konkrétní rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může být - zcela výjimečně - věcně přezkoumáno Ústavním soudem, jsou-li zde - prima facie - zjevné indicie, že mohlo být dotčeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V takovém případě se nejedná o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, pročež se uplatňuje zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, je-li tento výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity (zcela extrémní vybočení ze standardů procesu), aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
7. Stěžovatelka v dané věci především namítala, že odvolací soud nezohlednil její osobní, majetkové a sociální poměry a situaci, kdy vzala žalobu zpět zejména z toho důvodu, aby minimalizovala náklady řízení. Jak již bylo naznačeno výše, v případě rozhodování o nákladech řízení se musí jednat o naprosto extrémní vybočení obecného soudu, aby odůvodnilo zásah ze strany Ústavního soudu. O takový případ se však v dané věci nejedná. Odvolací soud jasně a srozumitelně vyjádřil, proč vycházel při rozhodování o nákladech řízení ze zásady procesního zavinění na zastavení řízení, které je jednoznačně, a to i z pohledu Ústavního soudu, na straně stěžovatelky (stěžovatelka vzala žalobu spolu s ostatními žalobci zpět po nastínění právního náhledu na věc a seznámení se s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu, jakož i s finanční náročností sporu - viz protokol z jednání na č. l. 208 vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4). Odvolací soud rovněž uvedl, proč neaplikoval §150 o. s. ř., přičemž pro tento závěr nalezl důvod spočívající v tom, že žalobci podali žalobu, aniž by měli postavenu najisto otázku vlastnictví dotčených pozemků a z jejich strany nebyl tvrzen a dokládán právní titul nabytí oprávnění z věcného břemene. Konstatování odvolacího soudu, který nepovažoval za postačující pro aplikaci §150 o. s. ř. tvrzení žalobců o tom, že jsou již v důchodovém věku, takže úhrada nákladů řízení jim způsobí značný výdaj, je sice poněkud nešťastně formulováno, avšak má své logické opodstatnění, neboť pokud bychom připustili odůvodnění použití §150 o. s. ř. pouhým tvrzením (třeba i doloženým a prokázaným), že úhrada nákladů by znamenala značné výdaje a zásah do majetkových poměrů účastníka řízení (zejména žalobce), mohlo by toto vést ke zneužívání soudního řízení. V této souvislosti Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že je pouze věcí obecného soudu, projednávajícího konkrétní případ, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv. Je na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy. Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení (srov. kupř. I. ÚS 389/05, I. ÚS 152/06). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů.
8. Ústavní soud rovněž nemá výhrady proti závěru odvolacího soudu o tom, že se ve věci jedná o samostatně uplatitelné nároky jednotlivých žalobců. Byť se tento závěr může na první pohled jevit žalobcům jako nespravedlivý či nesprávný, je postaven na logické a řádně zdůvodněné úvaze odvolacího soudu, která nepředstavuje extrémní vybočení z interpretačních mezí.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu