ECLI:CZ:US:2010:2.US.3347.09.1
sp. zn. II. ÚS 3347/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. P. Č., zastoupeného JUDr. Evou Červenou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě čj. 3 To 691/2009-109 ze dne 9. října 2009, a usnesení Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 8 T 63/2009 ze dne 28. srpna 2009, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě a 2) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. prosince 2009 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, z nichž mu usnesením soudu prvého stupně jako ustanovenému obhájci zčásti byla a zčásti nebyla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů, a dále usnesením soudu druhého stupně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost. Stěžovatel tvrdí, že soud druhého stupně svým rozhodnutím porušil jeho základní práva podle čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 Ústavy České republiky, a čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
2. Stěžovatel soudu druhého stupně vytýká, že nepřihlédl nebo se přinejmenším nevypořádal s jeho argumentací obsaženou ve stížnosti a odvolává se na právní názor obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99 (N 17/17 SbNU 121). Konkrétně jde o to, že klient stěžovatele byl původně stíhán v různých samostatných řízeních, které byly posléze soudem spojeny podle §23 odst. 3 trestního řádu. Podle stěžovatele se však nejednalo o trestné činy spáchané v souběhu, a proto nebylo možné aplikovat na daný případ §12 odst. 5 advokátního tarifu, ale ustanovení §12 odst. 3 advokátního tarifu.
3. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není proto, jak již mnohokrát konstatoval, součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud jejich rozhodnutími či postupy, jež jim předcházely, došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod. To může nastat až v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (srov. souhrnně sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69).
4. Pokud jde o posouzení podmínek přiznání odměny a náhrady nebo jejich konkrétní výši, není úkolem Ústavního soudu interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotně-právní povahy, protože to přísluší pouze obecným soudům. Ústavní soud rovněž není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy ze zjištěných skutečností vyvodily správné právní závěry - s výjimkou zcela extremních excesů, což ale projednávaná věc není.
5. Obecné soudy obou stupňů se vzdor námitkám stěžovatele evidentně shodly na tom, že odměna za jeden úkon právní služby činí v posuzovaném případě v souladu s §7, §10 odst. 3 písm. b), §12 odst. 5 a §15a advokátního tarifu 1350 Kč a nikoliv 3375 Kč, jak uvádí stěžovatel. Odvolací soud se přitom přihlásil k názoru J. Bláhy (viz stať "K některým problémům souvisejícím s výkladem advokátního tarifu" in BA 2000, zvláštní č. 4 - otázky advokátního tarifu: 58), že "... z ustanovení §20 trestního řádu (...) vyplývá povinnost konat společné řízení o všech trestních věcech téhož obviněného a proti všem obviněným, jejichž trestní věci spolu souvisí. Pak by ovšem aplikace §12 odst. 3 (advokátního tarifu) v trestním řízení prakticky neměla přicházet v úvahu. Na tom by (...) neměla nic měnit ani skutečnost, že ke spojení věcí ke společnému řízení dochází až rozhodnutím příslušného orgánu, neboť tím se jen formálně plní povinnost obligatorně stanovená zákonem."
6. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že by se odvolací soud jeho stížnostní argumentací nezabýval. Podle Ústavního soudu naopak dostatečně a přesvědčivě vyjádřil, proč nepřiznal stěžovateli náhradu odměny a hotových výdajů v požadované výši. Ústavním soudem nebyla shledána svévolnost jeho postupu ani extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Lze tedy uzavřít, že odměna za práci byla stěžovateli přiznána podle práva a ústavně souladným způsobem.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu