ECLI:CZ:US:2010:2.US.3380.09.1
sp. zn. II. ÚS 3380/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem Praha 9, Krausova 605/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009 č. j. 3 Tdo 754/2009-998 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009 č. j. 9 To 36/2009-909, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jeho základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 al. 1 Ústavy.
Stěžovatel namítá, že trestní řízení sice trvalo 5 let, ale ve skutečnosti proběhlo jenom jako jednoinstanční, neboť výrok o vině a trestu vynesl až odvolací soud, čímž mu odňal právo na odvolání. Odvolací důvody do výroku o vině i trestu proto uplatnil v dovolání, dovolací soud je však věcně nepřezkoumal a rozhodl neveřejně. Stěžovatel dále uvádí, že během trestního řízení se zcela změnil jeho život (založil rodinu a začal podnikat, musí splácet hypotéku), což ho stimuluje a zároveň i zavazuje k tomu, aby vedl řádný život. V důsledku změny podmíněného odsouzení v nepodmíněné se mu náhle zhoršilo psychické onemocnění - panická úzkostná porucha a celkový zdravotní stav. Tvrdí, že věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů a v přiměřené době tak, aby uložený trest pociťoval v příčinné souvislosti jako sankci za posuzovaný skutek. Jako spravedlivější trest s ohledem na zdravotní a osobní důvody se mu jeví trest podmíněný.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 1 T 109/2004 bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 3. 2006 č. j. 1 T 109/2004-615 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody za současného výkonu dohledu nad jeho řádným životem. Dále byl zproštěn obžaloby pro další útok pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve stádiu přípravy a pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 alinea druhá tr. zák. K odvolání stěžovatele, spoluobviněného a státního zástupce v neprospěch všech obviněných Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 2007 č. j. 9 To 25/2007-664 zrušil napadený rozsudek ohledně všech obviněných ve výrocích o trestu a ve zprošťující části a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Odvolání obviněných zamítl. Soud prvního stupně poté rozhodl naprosto stejně jako poprvé a odvolací soud na základě odvolání tento rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu. Mimo jiné ho upozornil na to, že z původního rozsudku nabyla právní moci odsuzující část, a to celý výrok o vině stěžovatele i spoluobviněných, a proto o této části již nelze rozhodnout. Obvodní soud v pořadí třetím rozsudkem ze dne 20. 11. 2008 č. j. 1 T 109/2004-873 stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let za současného výkonu dohledu a výkon tohoto trestu mu odložil na zkušební dobu 4 let a zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 7. 2007 sp. zn. 3 T 202/2005. Zprošťujícími výroky rozhodl stejně jako v rozsudku ze dne 24. 3. 2006.
K odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných směřujícího pouze do výroků o trestech Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o trestu u všech obviněných zrušil a v tomto rozsahu sám rozhodl, přičemž stěžovatele odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 7. 2007. V ostatním zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., přičemž napadal výrok o vině, o trestu i o náhradě škody. Nejvyšší soud druhým napadeným usnesením částečně zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl ponechán nedotčený výrok o povinnosti obviněných nahradit poškozenému V. F. škodu a v tomto rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a uvedeného poškozeného odkázal se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně neshledal existenci dalších uplatněných dovolacích důvodů. Nad rámec své přezkumné činnosti se vyjádřil k uloženému nepodmíněnému trestu, který shledal zákonným i přiměřeným.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel směřuje svou ústavní stížnost proti poslednímu rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno toliko o trestu, neboť o vině stěžovatele bylo již rozhodnuto v předchozím stádiu řízení, když městský soud svým usnesením ze dne 21. 2. 2007 zrušil rozsudek obvodního soudu ze dne 24. 3. 2006 sp. zn. 1 T 109/2004 pouze ve výroku o trestu, takže výrok o vině trestným činem loupeže tím nabyl právní moci. Pokud stěžovatel podal dovolání až proti tomuto poslednímu rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž dovolací námitky směřoval mj. i do výroku o vině, nemůže dovolacímu soudu úspěšně vytýkat, že se jimi nezabýval věcně. Ani Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat předchozí pravomocná rozhodnutí o vině stěžovatele, jejichž zrušení stěžovatel ostatně ani nenavrhuje. Může se zaměřit pouze na otázku, zda ve fázi trestního řízení, v níž bylo rozhodováno o druhu a výši trestu za spáchanou trestnou činnost, byla chráněna ústavně zaručená práva stěžovatele.
Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí městského soudu, tento soud se otázkou druhu a výše trestu náležitě zabýval a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při jeho ukládání řídil. Pokud po řádném zhodnocení všech rozhodných skutečností dovodil, že na stěžovatele je již nutné působit trestem nepodmíněným, jeho závěrům nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout. Je třeba přihlédnout k tomu, že odvolací soud přezkoumával uvedenou trestní věc celkem třikrát, přičemž ve zrušujících rozhodnutích upozorňoval na to, že uložený podmíněný trest odnětí svobody považuje za nepřiměřený. To však soud prvního stupně ignoroval. Odvolací soud neporušil zásadu dvouinstančnosti, pokud na základě stejných skutkových zjištění dospěl k jinému závěru o druhu trestu, než soud prvního stupně. Nejvyšší soud se ostatně, byť nad rámec své přezkumné povinnosti, zákonností uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody zabýval, námitku porušení ustanovení §60 odst. 3 tr. zák. (kterou stěžovatel vznáší i v ústavní stížnosti) však neshledal odůvodněnou. Lze se ztotožnit s jeho závěrem, že uložením podmíněně odloženého trestu v případě předchozího odsouzení byla stěžovateli dána možnost nápravy s tím, že postačí pouhá pohrůžka trestem. Pokud však v této zkušební době takovou možnost zjevně ignoroval a zapojil se do plánovaného loupežného přepadení, městský soud důvodně dovodil, že je již nutno na něj působit trestem zahrnujícím i represivní funkci, přičemž oprávněně přihlédl i k tomu, že nešlo zdaleka o první konflikt stěžovatele se zákonem a že tyto konflikty vykazují gradaci, pokud jde o jejich závažnost. Přiléhavé je i vysvětlení rozdílu mezi pojmem "byl odsouzen" a pojmem "čin spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení", které stěžovatel v dovolání i v ústavní stížnosti zaměňuje. Uložený trest proto nelze mít za nezákonný a nepřiměřený, natožpak za výraz "libovůle" či "excesu" ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Pokud stěžovatel v souvislosti s uloženým trestem poukazuje na délku trestního řízení, kterou považuje za nepřiměřenou, a na své současné poměry, i v tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z něhož vyplývá, že soud při ukládání trestu zvažoval dobu, která uplynula od spáchané trestné činnosti, i současnou životní situaci stěžovatele, a tyto skutečnosti promítl do výše uloženého trestu, kterou vyměřil na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem odvolacího i dovolacího soudu při posuzování předpokladů rozhodných pro stanovení druhu a výše trestu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu