ECLI:CZ:US:2010:2.US.3384.10.1
sp. zn. II. ÚS 3384/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. V., zastoupené Mgr. Vladislavem Šintákem, advokátem se sídlem 8. března 12, Liberec, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010 č. j. 22 Cdo 277/2009-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. 11. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovanému rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 9. 1. 2008 č. j. 7 C 351/2005-56 jako nedůvodnou zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala nového vypořádání SJM, konkrétně, aby z věcí spadajících do společného jmění manželů, připadl do jejího vlastnictví osobní automobil Škoda Fabia a aby jí žalovaný - V. V. na vyrovnání jejího podílu zaplatil částku 220 000 Kč ve lhůtě do 1 měsíce od právní moci rozsudku. Svojí žalobu stěžovatelka opírala o absolutní neplatnost dohody o vypořádání SJM ze dne 29. 9. 2003, která měla být uzavřena v jejím omylu a v tísni vyvolanou žalovaným. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 16. 9. 2008 č. j. 35 Co 207/2008-104 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V postupu, jímž okresní soud zamítl žalobu stěžovatelky, krajský soud neshledal pochybení a ztotožnil se s jeho závěry ohledně neunesení důkazního břemene stěžovatelky k prokázání jí namítané absolutní neplatnosti předmětné dohody o vypořádání SJM.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž namítala nesprávné právní posouzení věci, které spatřovala v nesprávném hodnocení důkazů soudy obou stupňů a rovněž ve skutečnosti, že se nedostatečně vypořádaly s jejím tvrzením o absolutní neplatnosti předmětné dohody, čímž porušily stěžejní zásadu materiální pravdy ovládající civilní řízení, kdy je věcí soudu, aby se při akceptaci uvedené zásady alespoň v minimální míře zabýval otázkou absolutní neplatnosti úkonů, které jsou předmětem řízení. Nejvyšší soud podané dovolání v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť v posuzované věci neshledal nic, co by po právní stránce mělo zásadní význam. V odůvodnění mimo jiné konstatoval, že "v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, podle které jsou účastníci řízení povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1900/2005)." Soud by tedy mohl vyvodit z tvrzených vad dohody o vypořádání SJM důsledky jen v případě, že by tyto vady byly prokázány; procesní odpovědnost za to, že prokázány nebyly, nese (stěžovatelka)." (str. 2 - 3 usnesení).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti závěry Nejvyššího soudu nadále zpochybňovala a na podporu svých tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces předestřela argumentaci, v níž v rovině jednoduchého práva polemizuje jednak s postupem Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolacích námitek, jednak s postupem i s konkrétními právními závěry obecných soudů ohledně posouzení absolutní neplatnosti předmětné dohody o vypořádání SJM. Tyto právní závěry stěžovatelka nepovažuje za správné a nadto se obecné soudy dle jejího názoru ani dostatečně nevypořádaly se všemi námitkami a argumenty podporujícími oprávněnost jí podané žaloby. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Jak Ústavní soud výše uvedl, stěžovatelkou předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a které se pohybují v rovině jednoduchého práva. Tím stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu (i s rozhodnutími jemu předcházejícími) Ústavní soud neshledal případnou polemiku stěžovatelky se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v napadeném usnesení, kterým bylo odmítnuto její dovolání, neboť Nejvyšší soud (stejně tak i okresní a krajský soud) se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, které předestřela ve svém dovolání, a podrobně zdůvodnil (s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu), proč tyto námitky z hlediska přípustnosti dovolání neshledal právně významnými. Ústavní soud odůvodnění napadeného rozhodnutí považuje v tomto směru za dostatečné a přiléhavé a s právními závěry v něm obsaženými se ztotožňuje, neboť v civilním řízení se primárně uplatňuje zásada projednací, kdy tvrzení skutečností a navrhování důkazů je prokazujících je zásadně (až na výjimky uvedené v §120 odst. 3 věty prvé o. s. ř.) věcí účastníků řízení (§101 a §120 odst. 1 o. s. ř.). Tato zásada nemůže být ve sporném řízení nahrazena zásadou vyšetřovací a soud zde není oprávněn vyhledávat za účastníka řízení důkazy svědčící v jeho prospěch a upřednostňovat tak jednu ze sporných stran. Za výsledek řízení nese procesní odpovědnost účastník řízení, neoznačí-li potřebné důkazy k prokázání svých tvrzení, nese následky toho, že soud v souladu s ust. §120 odst. 3 věta druhá o. s. ř. vychází ze skutkového stavu zjištěného na základě důkazů, které byly provedeny. V projednávané věci byla stěžovatelka soudem prvého stupně řádně poučena a vyzvána k předložení důkazů a ačkoliv z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně jednoznačně vyplynulo, že stěžovatelkou předložené důkazy její tvrzení o absolutní neplatnosti předmětné dohody o vypořádání SJM neprokázaly, stěžovatelka ani v odvolacím, příp. dovolacím řízení jiné důkazy soudům nenabídla (provedení důkazu v podobě svědecké výpovědi sepisovatele předmětné dohody JUDr. V. S. stěžovatelka odmítnutím zprostit jej povinnosti mlčenlivosti znemožnila) a pouze opakovaně setrvala na svých tvrzeních o tísni a nápadně nevýhodných podmínkách, z nichž však nebylo možné dovodit jí namítanou absolutní neplatnost předmětné dohody. Okolnost, že obecné soudy tato tvrzení stěžovatelky jako nedůvodná zamítly, stejně jako skutečnost, že se stěžovatelka dosud neztotožňuje se závěry obecných soudů v řízení o jí podané žalobě, nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě je nelze považovat za porušení jejích základních práv.
Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu