ECLI:CZ:US:2010:2.US.373.10.1
sp. zn. II. ÚS 373/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. V., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Adamem, advokátem se sídlem Rooseveltova 37, Český Krumlov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009 č. j. 29 Cdo 5249/2007-73, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2007 č. j. 14 Cmo 121/2007-55, a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2007 č. j. 13 Cm 678/2005-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Tzv. blanketní ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. 2. 2010 a doplněnou doručením jejího odůvodnění dne 9. 2. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále jím měl být porušen čl. 4 Ústavy ČR.
Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví citovaným usnesením zamítl návrh stěžovatele, jímž se domáhal obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 13 Cm 565/2003 mezi žalobcem Ing. F. Š. a žalovanou obchodní společností FARMA PÍSEČNÉ spol. s r. o., neboť neshledal stěžovatele aktivně legitimovaného k podání takového návrhu. Svůj závěr odůvodnil tím, že s ohledem na ust. §228 odst. 1 o. s. ř. může pravomocný rozsudek či usnesení ve věci samé žalobou na obnovu řízení napadnout pouze účastník řízení. V uvedeném řízení se stěžovatel, jakožto na valné hromadě ze dne 29. 5. 2003 nově zvolený jednatel žalované obchodní společnosti, domáhal, aby byl soudem přibrán jako vedlejší účastník řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích nicméně usnesením ze dne 1. 7. 2004, č. j. 13 Cm 565/2003-77, vyslovil neplatnost rozhodnutí valné hromady ze dne 29. 5. 2003. Proto návrh stěžovatele usnesením č. j. 13 Cm 565/2003-82 zamítnul, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl a není statutárním orgánem žalované obchodní společnosti.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž namítal nesprávný postup soudu I. stupně, neboť ten dostatečně nepřezkoumal možnost přibrat stěžovatele do řízení o neplatnosti usnesení valné hromady jako vedlejšího účastníka, a to ani z hlediska zmatečnosti podle ust. §229 o. s. ř., čímž mu odňal možnost jednat před soudem. Vrchní soud v záhlaví citovaným usnesením potvrdil napadené usnesení krajského soudu, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu o nedostatku věcné legitimace stěžovatele k podání žaloby na obnovu řízení. "Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci či procesních vad. K žalobě na obnovu je legitimován účastník původního řízení a lze ji podat jen z důvodů taxativně uvedených v §228 odst. 1 o.s.ř." (str. 2 usnesení). K namítané zmatečnosti vrchní soud uvedl, že "žaloba pro zmatečnost je odlišný právní institut, než žaloba na obnovu řízení, platí pro její podání jiná lhůta a zákon vymezuje i taxativní důvody, pro které jí lze pravomocné rozhodnutí soudu napadnout. I žalobu pro zmatečnost může podat jen účastník původního řízení." (str. 3 usnesení).
Stěžovatel následně podal dovolání, v němž jednak zopakoval námitky obsažené v odvolání, jednak namítal skutečnost, že má naléhavý právní zájem být účastníkem řízení, neboť řízením jsou dotčena jeho práva a povinnosti, a zamezením připuštění jeho účastenství byla porušena jeho základní práva a rovněž i zásada materiální pravdy, jíž je civilní procesní řízení ovládáno. Nejvyšší soud jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné. v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že nebyla naplněna ani jedna z podmínek přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 o. s. ř., "námitky (stěžovatele) po obsahové stránce nesměřují k řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena (...). Soustřeďují se totiž toliko k prověření závěru, zda v konkrétním případě měl či neměl být připuštěn jeho vstup do řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti. Taková námitka však přípustnost dovolání založit nemůže." (str. 3-4 usnesení).
Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení základních práv přednesl obdobné námitky, které předestřel již v průběhu řízení před obecnými soudy, tj. polemiku se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o otázce jeho účastenství v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady a následně o jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Tuto svou argumentaci, která se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva, stěžovatel doplnil v ústavní stížnosti o polemiku se závěry Nejvyššího soudu, ke kterým dospěl v napadeném usnesení (zejm. že se nejedná o otázku zásadního právního významu ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c), i se způsobem, jakým tyto své závěry odůvodnil. Stěžovatel svou argumentaci doplnil i o výčet celé řady nálezů Ústavního soudu, jež mají podporovat jeho tvrzení o porušení základních práv ze strany obecných soudů. Proto s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.
Jak Ústavní soud výše konstatoval, stěžovatelem předložené argumenty jsou v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před obecnými soudy a které se pohybují v rovině jednoduchého práva. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími (i se zněním odvolání, resp. dovolání, jejichž kopie byly stěžovatelem přiloženy k ústavní stížnosti) Ústavní soud konstatuje, že krajský i vrchní soud, jejichž rozhodnutí byla napadena, při rozhodování o stěžovatelem podané žalobě na povolení obnovy řízení o neplatnosti usnesení valné hromady přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Své závěry o nedostatku věcné legitimace stěžovatele k podání předmětné žaloby na obnovu řízení podrobně odůvodnily (viz výše), přičemž se dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatele. Vrchní soud se nadto dostatečně vypořádal i s námitkou stěžovatele ohledně údajné "zmatečnosti" řízení před krajským soudem, kterou stěžovatel následně zopakoval v ústavní stížnosti. Samu okolnost, že všem námitkám stěžovatele vrchní soud nepřisvědčil, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat. Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud polemiku stěžovatele se způsobem, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost jím podaného dovolání, neboť svůj závěr o absenci zásadního právního významu v posuzované věci dostatečně zdůvodnil (viz str. 3-4).
S výše předestřenými závěry obecných soudů o nedostatku věcné legitimace stěžovatele k podání předmětné žaloby na obnovu řízení se Ústavní soud ztotožňuje, neboť z obsahu jednotlivých námitek stěžovatelem opakovaně přednášených v průběhu řízení před obecnými soudy a koneckonců i v ústavní stížnosti, lze usuzovat, že stěžovatel dostatečně nerozlišoval mezi charakterem řízení o žalobě na obnovu řízení, kde soud posuzuje splnění podmínek pro její podání zakotvených v ust. §228 o. s. ř. (mj. legitimace a naplnění jednoho z taxativně vymezených důvodů), a charakterem řízení po povolení obnovy, kde se soud již zabývá okolnostmi skutkového stavu dané věci (ust. §235h o. s. ř.). Nadto stěžovatel opakovaně v průběhu řízení před obecnými soudy zaměňoval žalobu na obnovu řízení s žalobou pro zmatečnost, pro jejíž podání nicméně zákon vymezuje odlišnou lhůtu i taxativní důvody (§229 a násl. o. s. ř.). Stěžovatelem v ústavní stížnosti užité odkazy na nálezy Ústavního soudu nepovažuje Ústavní soud za případné, neboť v nich učiněné závěry na nyní posuzovanou věc nedopadají.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2010
Jiří Nykodým
předseda senátu