ECLI:CZ:US:2010:2.US.409.05.1
sp. zn. II. ÚS 409/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Ing. J. N., zastoupeného JUDr. Pavlou Kubičovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě - Porubě, Gen. Sochora 6176, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2003 čj. 26 Cm 92/2000-264, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2005 čj. 8 Cmo 27/2004-297 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. dubna 2005 čj. 8 Cmo 27/2004-315, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Stavebního bytového družstva Poruba, se sídlem Ostrava-Poruba, Porubská 1015, zastoupeného JUDr. Jiřím Solaříkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2003 čj,. 26 Cm 92/2000-264, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2005 čj. 8 Cmo 27/2004-297 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. dubna 2005, čj. 8 Cmo 27/2004-315. Tvrdil, že jimi byly porušeny čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a bylo zasaženo do jeho základních práv na spravedlivý proces [čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva")] a na zákonného soudce (čl. 38 Listiny).
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2003, čj. 26 Cm 92/2000-264 byl zamítnut návrh stěžovatele, aby soud prohlásil všechna usnesení shromáždění delegátů družstva Stavební bytové družstvo Poruba se sídlem v Ostravě, Porubská 1915, IČ 408441, konaného dne 29. dubna 2000, a náhradního shromáždění delegátů téhož družstva, konaného 18. května 2000, za neplatná, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 12. dubna 2005 čj. 26 Cm 92/2000-315 usnesení soudu prvého stupně v napadené části výroku I ohledně zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění delegátů družstva Stavební bytové družstvo Poruba se sídlem v Ostravě - Porubě, Porubská 1015, IČ: 40 84 41, konaného dne 29. dubna 2000, v části VI a) a b), konaného dne 18. května 2000, v části volby členů kontrolní komise, a ve výroku II (náklady řízení) potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Usnesením ze dne 24. března 2005, čj. 8 Cmo 27/2004-297 Vrchní soud v Olomouci odmítl odvolání M. K. učiněné podáním doručeným soudu dne 5. ledna 2004, a rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti zrekapituloval z jeho pohledu nejdůležitější procesní úkony a rozhodnutí a dovozoval, že v prvním stupni rozhodoval věcně nepříslušný krajský soud, že mu byl nesprávně vyměřen soudní poplatek, soudy rozhodly, aniž by vzaly v úvahu vázanost soudu při rozhodování zákonem ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy, zejména tím, že "VS tedy uznali znění článku 24 našich stanov za změněné implicitně (mlčky), aniž by k tomu měli zákonná oprávnění." Napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci nejsou podle stěžovatele v souladu s občanským soudním řádem, a proto nemohou nabýt právní moci. Stěžovatel vytýkal obecným soudům to, že znemožnily M. K. "účast na odvolacím řízení" a nesprávně si vyložily, že jde o nesporné řízení. Stěžovatel polemizoval s názorem, který Vrchní soud v Olomouci vyslovil na 2. kolo voleb do kontrolní komise, konaných dne 29. 4. 2000, zpochybnil způsob, jakým odvolací soud prováděl poučování při jednání dne 12. dubna 2005 a rozporoval dokazování ohledně mandátu delegáta střediska č. 4740, "mandát nebydlících" a mandátů delegátů velkých samospráv. Soudy podle stěžovatele nejednaly o připuštění změny návrhu, neprovedly důkaz hlasovacími lístky a nepřijaly důkaz matematickou pravděpodobností. Ohledně námitek vedlejšího účastníka bylo podle stěžovatele vedeno pouze jednostupňové řízení.
K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil Vrchní soud v Olomouci. Podle jeho názoru nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces žádným z obou rozhodnutí odvolacího soudu ani postupem při jejich vydávání. Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci se tento soud již nemohl zabývat věcnou příslušností, neboť byl ve smyslu ustanovení §104a odst. 7 o. s. ř. vázán usnesením o věcné příslušnosti vydaným Vrchním soudem v Olomouci 23. ledna 2003 pod čj. Ncp 102/2003-46. Okolnost, že stěžovatel má jiný názor na postup soudu ještě neznamená, že soudce nerozhodoval v intencích zákona. Neprovedení všech navržených důkazů není dle Vrchního soudu v Olomouci porušením práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces neporušil odvolací soud podle jeho názoru ani tím, že by rozhodl o něčem jiném, než by stěžovatel jako navrhovatel učinil předmětem řízení. Protokol o jednání dne 12. 4. 2005 odráží průběh tohoto jednání. Podle Vrchního soudu v Olomouci konečně není z obsahu spisu patrno, že by se stěžovatel domáhal nahlédnutí do spisu, kterému by nebylo vyhověno. Vrchní soud v Olomouci shrnuje, že dle jeho názoru právo stěžovatele na spravedlivý proces nebylo předmětným rozhodnutím ani postupem soudu porušeno.
Krajský soud v Ostravě k výzvě Ústavního soudu ve svém vyjádření z 9. 11. 2005 uvedl, že dle jeho názoru je jeho věcná příslušnost založena §9 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Soudní poplatek byl vyměřen v souladu se zákonem č. 549/1991 Sb. Námitka spočívající ve znemožnění účasti vedlejšího účastníka u jednání odvolacího soudu ztrácí na významu, neboť jde o řízení nesporná. Závěrem Krajský soud v Ostravě odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a uvedl, že žádným z napadených rozhodnutí ani řízením, která jim předcházela, nebylo porušeno základní lidské právo či svoboda stěžovatele.
Vedlejší účastník Stavební bytové družstvo Poruba ve svém vyjádření z 29. 11. 2005 uvedl, že není schopen posoudit, zda ústavní stížnost nebyla podána po lhůtě. Dovozuje, že soudy provedly rozsáhlé dokazování ke zjištění skutkového stavu, a pokud některé důkazy nepřipustily, pak toto vždy řádně zdůvodnily. Vedlejší účastník se bezezbytku ztotožňuje s právním posouzením věci, jak je provedl Vrchní soud v Olomouci. Postup tohoto soudu nebyl přepjatě formalistický. Vedlejší účastník uvedl dále, že stěžovatel a dále J. V. a M. K., kteří jsou bývalými funkcionáři vedlejšího účastníka, počínaje rokem 2000 začali společně či každý zvlášť napadat veškerá usnesení shromáždění delegátů a tyto jejich iniciativy "jsou motivovány zejména osobními důvody a záští", což v mnoha směrech ochromilo aktivity vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že zčásti není opodstatněná, z části není přípustná.
Ústavní soud předně ověřil, že napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2005 čj. 26 Cm 92/2000-315 nabylo právní moci dne 19. května 2005, ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 15. 7. 2005, tedy za běhu zákonné šedesátidenní lhůty.
Ústavní soud s ohledem na podpis advokátky JUDr. P. K. v rubrice ústavní stížnosti uvěřil tomu, že tato stížnost byla sepsána advokátkou, a to i přesto, že údaje o této právní zástupkyni byly do strojopisně psané ústavní stížnosti dopsány rukou do míst, kde byl pro tento vpis ponechán prostor.
Ústavní stížnost po obsahové stránce postrádá ústavněprávní argumentaci. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti buďto uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, nebo skutková tvrzení, která nemají oporu ani v provedeném dokazování ani v obsahu spisu obecného soudu.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. Obecné soudy se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a své právní závěry patřičně odůvodnily. Obecné soudy rovněž odůvodnily, proč některé navržené důkazy neprovedly.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že v prvním stupni rozhodoval věcně nepříslušný krajský soud, nelze přehlédnout, že věcná příslušnost byla pravomocně posouzena již usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2003 čj. Npc 102/2003-46, kterým byl krajský soud vázán a které stěžovatel touto stížností ani nenapadá.
Neprovedení všech stěžovatelem navrhovaných důkazů není porušením práva na spravedlivý proces, opomenutý důkaz Ústavní soud ve spisovém materiálu nenalezl. Z protokolu o odvolacím jednání, jež proběhlo u Vrchního soudu v Olomouci dne 12. dubna 2005 ještě v režimu úplné apelace, je zřejmé, že stěžovatel měl možnost a vyjadřoval se k jednotlivým úkonům soudu i k podáním a vyjádřením dalšího účastníka řízení.
Tvrzení stěžovatele, že mu bylo odepřeno nahlédnutí do spisu, nemají rovněž žádnou oporu v obsahu spisu a stěžovatel ani nenabídl relevantní důkazy na podporu tohoto tvrzení. Ze spisu je naopak zřejmé, že stěžovatel do něj několikrát nahlížel a nejeví se žádný důvod či okolnost, které by svědčily o nevoli ze strany nalézacího či odvolacího soudu mu kdykoliv nahlédnutí do spisu umožnit.
Ústavní soud konečně dodává, že není další instancí v systému obecného soudnictví a za takové právní posouzení věci, které obecné soudy provedly bez toho, že by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci a bez libovůle při rozhodování, nezakládá pravomoc Ústavního soudu ke kasačnímu zásahu.
Směřuje-li ústavní stížnost též do usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2005, čj. 8 Cmo 27/2004-297, jímž bylo rozhodováno o odmítnutí odvolání M. K., jde o podání učiněné osobou zjevně neoprávněnou. Ústavní stížnost M. K. proti témuž usnesení Vrchního soudu v Olomouci odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. února 2006, sp. zn. II. ÚS 452/05 jako zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost v části, která směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2005, čj. 8 Cmo 27/2004-297 odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve zbytku ji pak odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu