ECLI:CZ:US:2010:2.US.500.09.1
sp. zn. II. ÚS 500/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti I. K., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Praha 8, Davídkova 654/27, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 10. 2005 ve věci sp. zn. 23 C 129/2002, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006 ve věci sp. zn. 13 Co 38/2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2008 ve věci sp. zn. 25 Cdo 2878/2006, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým podáním domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými měla být porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným rozsudkem Obvodního sodu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, jakožto akcionáře Investiční a poštovní banky, a.s., proti České národní bance na uhrazení částky 224.000,- Kč s příslušenstvím, jíž se domáhal z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Městský soud v Praze na základě stěžovatelova odvolání rozsudek obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil. Následné dovolání Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Porušení výše uvedených základních práv spatřuje stěžovatel v jednání orgánů České republiky (Ministerstva financí a České národní banky), v jehož důsledku mu měla vzniknout majetková škoda spočívající ve ztrátě hodnoty jím držených akcií Investiční a poštovní banky. Stěžovatel má za to, že Česká republika nejenže v rámci bankovního dohledu připustila poskytování masivních rizikových úvěrů, ale navíc v rámci privatizace diskriminačním způsobem "neočistila" tuto banku od špatných úvěrů. Investiční a poštovní banka přitom byla dle mínění stěžovatele fakticky vyvlastněna, jelikož došlo k jejímu prodeji bez souhlasu jejích akcionářů, čímž došlo k porušení stěžovatelova práva garantovaného v ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem obecných soudů, že jím podaná žaloba byla předčasná, jelikož vzhledem k neskončenému konkursnímu řízení stěžovateli majetková škoda dosud nevznikla. Stěžovatel je naproti tomu přesvědčen o nesprávnosti závěru obecných soudů ve vztahu k předčasnosti podané žaloby, neboť v době jejího podání bylo zřejmé, že z likvidačního zůstatku banky nezbudou žádné finanční prostředky na vypořádání akcionářů (jejich uspokojení v konkursním řízení nepřipadá do úvahy).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
Projednávanou ústavní stížností pokračuje stěžovatel toliko v polemice s právním názorem obecných soudů a předkládá Ústavnímu soudu argumenty, jež vznášel již v předchozím řízení. S těmito argumenty se přitom obecné soudy vypořádaly způsobem, jenž nevykazuje žádné prvky interpretační svévole a jejich závěry je možno vnímat jako ústavně konformní (což je jediné relevantní kritérium v řízení o ústavní stížnosti). Stěžovatel tedy staví via facti Ústavní soud do pozice další opravné instance, tedy do role, jež mu - jak bylo výše uvedeno - v žádném případě nepřísluší.
Stěžovatel svou ústavní stížností nevytýká obecným soudům ústavně nonkonformní průběh řízení (např. neprovedení či nereflektování relevantního důkazu, extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry nebo zjevné prvky libovůle v jejich rozhodovací činnosti), nýbrž vyjadřuje pouze nesouhlas s právními závěry, ke kterým v projednávané věci dospěly, respektive tvrdí, že jejich právní závěry jsou nesprávné. Jak již bylo nicméně uvedeno, správnost rozhodnutí obecných soudů nepředstavuje relevantní kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Pouze na okraj je ve vztahu k projednávanému meritu proto možno připomenout, že k analogické skutkové situaci se vyjadřoval Ústavní soud již ve věci sp. zn. II. ÚS 342/03, v níž konstatoval, že jistotu ohledně majetkové újmy na straně akcionářů banky přinese až ukončení její likvidace. Jinými slovy, že do skončení likvidace společnosti, jejíž akcie stěžovatelé vlastní, nelze učinit jednoznačný závěr, k jakému zásahu do majetkových práv stěžovatelů došlo, tedy, zda tento zásah má povahu kvalifikovaného zásahu do ústavně zaručených práv.
Právní názory obecných soudů uvedené v napadených rozhodnutích tedy nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel s těmito závěry neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že nemohl přihlížet ke stěžovatelově nesouhlasu s upuštěním od ústního jednání, neboť ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je aplikovatelné tehdy, není-li návrh odmítnut. Otázka, zda proběhne v daném řízení ústní jednání, proto přichází do úvahy pouze v situaci, kdy je návrh věcně projednatelný, což ovšem nebyl případ posuzovaného podání.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu