ECLI:CZ:US:2010:2.US.563.10.1
sp. zn. II. ÚS 563/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupené JUDr. Mariánem Bacákem, advokátem se sídlem Slovensko, Snina, Partizánska 1834, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2009 ve věci sp. zn. 32 Cdo 2734/2009, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2008 ve věci sp. zn. 8 Cmo 265/2008 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2008 ve věci sp. zn. 31 Cm 541/1995, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná v ustanovení čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rubrikovaným rozsudkem Městského soudu v Praze byla (po opakovaném vrácení věci odvolacím soudem) zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se na společnosti OSPAP VELKOOBCHOD PAPÍREM, a.s., domáhala zaplacení částky 655.866,- Kč s příslušenstvím, z titulu na ni postoupené pohledávky Polnohospodářského družstva Makovica, Pčolinné. Městský soud přitom dospěl k závěru, že mezi společností OSPAP VELKOOBCHOD PAPÍREM, a.s. (dále jen "žalovaná"), a Polnohospodářským družstvem Makovica, Pčolinné (dále též "postupitel") nebyla uzavřena (platná) smlouva, a proto nemohla na stěžovatelku přejít z této smlouvy (domněle) vzešlá pohledávka. Napadeným rozsudkem Vrchní soud v Praze rozsudek městského soudu potvrdil; stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením odmítl pro jeho nepřípustnost.
Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť relevantní skutková zjištění (v prvé řadě závěr, že mezi žalovanou a postupitelem nebyla sjednána platná ústní smlouva) nemají mít oporu v provedených důkazech a přijaté právní závěry vykazují zjevné rysy arbitrárnosti soudního rozhodování. Skutečnost, že mezi žalovanou a cedentem byla platně sjednána ústní dohoda přitom dle stěžovatelky jasně vyplývá nejen ze zápisu z jednání mezi žalovanou a postupitelem ze dne 12. 6. 1992, ale i ze skutečnosti, že se žalovaná ani neodvolala proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ve věci sp. zn. 10 Cm 274/93, kterým byla zavázána zaplatit stěžovatelce (z obdobného právního titulu jako v projednávané věci) částku 226.216,- Kč s příslušenstvím.
Nadto se stěžovatelka domnívá, že otázku případného bezdůvodného obohacení žalobkyně řešily obecné soudy v rozporu s hmotným právem (v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je u bezdůvodného obohacení v rámci obchodněprávních vztahů promlčecí lhůta čtyřletá) a nevěnovaly dostatečnou pozornost např. skutečnosti, že žalovaná svým chováním porušovala obchodní zvyklosti a zásady poctivého obchodního styku ve smyslu ustanovení §264 a §265 obchodního zákoníku. V závěru poukazuje stěžovatelka navíc na skutečnost, že řízení trvalo před obecnými soudy 15 let.
Po posouzení argumentace ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu nenáleží s ohledem na jeho postavení a pravomoc (čl. 83 Ústavy) právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů, a do jurisdikční činnosti obecných soudů proto může zasáhnout toliko tehdy, pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.
Kritériem důvodnosti (opodstatněnosti) ústavní stížnosti tak nemůže být správnost napadených soudních rozhodnutí; tímto kritériem je pouze případná identifikace porušení některého ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody. Stěžovatelka sice poukazuje na porušení ustanovení Listiny garantující právo na spravedlivý proces, ve své podstatě ale jen pokračuje v polemice se skutkovými zjištěními obecných soudů a tento svůj spor předkládá Ústavnímu soudu, který však nepředstavuje (obecnou) odvolací instanci ve vztahu k pravomocným rozhodnutím obecných soudů, neboť svou kasační pravomoc může uplatňovat pouze v případě, kdy napadené rozhodnutí vykazuje takovou tvrzenou nesprávnost, jež je zjevným důsledkem zcela arbitrárního postupu obecného soudu. Jinými slovy, případná nesprávnost napadeného soudního rozhodnutí může představovat důvod ingerence Ústavního soudu jen tehdy, je-li zjevné, že obecný soud dospěl k předmětným skutkovým (resp. právním) závěrům zcela svévolně, tedy za situace, kdy jsou učiněné (skutkové či právní) závěry v očividném rozporu s provedeným dokazováním, respektive kdy je odůvodnění napadeného rozhodnutí (ve smyslu identifikace logicky konzistentních důvodů samotného rozhodnutí) nepřezkoumatelné.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích prvky svévole či interpretačního excesu neshledal. Skutkový závěr obecných soudů, že mezi žalovanou a postupitelem nebyla uzavřena platná smlouva (resp. že předmětné zboží bylo postupitelem dodáno společnosti PEMAR s.r.o.), byl nalézacím soudem podrobně a logicky konzistentně odůvodněn, přičemž tento závěr není relevantně zpochybněn ani stěžovatelkou poukazovanými skutečnostmi (zápis z jednání mezi žalovanou a postupitelem ze dne 12. 6. 1992, faktické částečné plnění žalovanou stěžovatelce), ani obsahem Ústavním soudem vyžádaného soudního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 31 Cm 541/1995.
Stěžovatelce nelze přisvědčit ani pokud jde o její tvrzení, že obecné soudy postupovaly v rozporu s hmotným právem v otázce případného bezdůvodného obohacení žalované. Obecné soudy otázku možného bezdůvodného obohacení žalované zkoumaly, nedospěly však k závěru, že by se žalovaná bezdůvodně obohatila a tento závěr řádně odůvodnily. Stěžovatelčinu argumentaci obsahující v ústavní stížnosti odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu ve vztahu k promlčecí lhůtě v otázkách bezdůvodného obohacení považuje Ústavní soud za irelevantní a představující pravděpodobně argumentační reziduum argumentace použité v dovolání.
Pouze na okraj je v této souvislosti třeba poukázat na problematičnost samotného právního úkonu, na jehož základě stěžovatelka přikročila k podání žaloby. Předmětnou dohodou o postoupení pohledávky totiž měla na stěžovatelku přejít nejen práva (finanční protiplnění), ale i povinnosti (dodání zboží). Z hlediska občanskoprávní teorie tak nedošlo k postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení §524 a násl. občanského zákoníku, neboť s takovou změnou závazku (v jednom ze subjektů) toto ustanovení ex definitione nepočítá.
Namítá-li konečně stěžovatelka, že soudní řízení trvalo nepřijatelných 15 let, je nutno konstatovat, že tato skutečnost bez dalšího nezakládá protiústavnost napadených rozhodnutí. Případné průtahy řízení (jež jsou tzv. odeznělé) přitom nepředstavují otázku, kterou by se mohl Ústavní soud v projednávané věci meritorně zabývat, neboť by tak postupoval v rozporu s principem subsidiarity (srov. nález ve věci sp. zn. IV.ÚS 391/07, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 46, str. 151).
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které obecné soudy v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Odmítnout musel být i stěžovatelčin návrh na přiznání finančního zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč, neboť k projednání takového návrhu není Ústavní soud ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný. Odmítnout musel Ústavní soud i návrh na přiznání nákladů řízení právního zastupování v řízení před Ústavním soudem, neboť tento návrh má ve smyslu dikce ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve vztahu k věcně neprojednatelné ústavní stížnosti akcesorickou povahu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu