ECLI:CZ:US:2010:2.US.584.10.1
sp. zn. II. ÚS 584/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky J. P., zastoupené JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 č. j. 33 Cdo 3991/2008-127, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2008 č. j. 17 Co 55/2008-86 a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 10. 10. 2007 č. j. 5 C 41/2007-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 3. 2010, která splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v článku 90 Ústavy, dále v článcích 11, 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
V obsáhlém odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila především nesouhlas s výsledným právním názorem soudů v projednávané věci a podrobně zrekapitulovala svoji argumentaci přednesenou v řízení před obecnými soudy, kde se prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a vyklizení nemovitosti domáhala po své dceři E. P. (dále též "žalovaná") vrácení darované nemovitosti v katastrálním území Ledeč nad Sázavou. Svoji žalobu odůvodňovala chováním žalované vůči její osobě, které podle jejího úsudku hrubě porušovalo dobré mravy. V ústavní stížnosti uvedla, že obecné soudy učinily svá rozhodnutí v rozporu se zákonem a ústavními předpisy, neboť nerozhodly na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu a relevantními námitkami se nezabývaly. K porušení základních práv podle stěžovatelky došlo nesprávným výkladem a aplikací hmotně právních a procesně právních předpisů, konkrétně ustanovení §630 občanského zákoníku, pokud jde o míru porušení dobrých mravů, a ustanovení §132 občanského soudního řádu, z hlediska provedení a hodnocení důkazů. V ústavní stížnosti se stěžovatelka důrazně ohradila vůči konstatování soudů, že příčinou jednání žalované mělo snad být chování stěžovatelky, neboť i kdyby tvrzené jednání stěžovatelky prokázáno bylo, pak by i tak nemohlo být omluvou pro chování žalované dcery. Výtky stěžovatelky, pokud byly proneseny na adresu žalované, jsou podle mínění stěžovatelky běžným standardem chování rodiče vůči nezodpovědnému dítěti a jsou naopak důkazem svědčícím ve prospěch stěžovatelky. Názor odvolacího soudu, že "nenabídnutí pomoci matce v nouzi jistě není chováním, kterému by bylo možno přitakat, ale v daném případě ke všem uváděným souvislostem je zároveň ani nelze hodnotit jako hodné jednoznačného zavržení", podle stěžovatelky navíc nekoresponduje ani s hmotným právem, neboť podle něj je chování vymezeno jako hrubé porušení dobrých mravů. Oba pojmy podle stěžovatelky přitom mají značný významový i kvalitativní rozdíl, když hrubé porušení dobrých mravů nemusí u řady posuzujících subjektů dosáhnout takové stupně, který by současně vzbuzoval pocit jednoznačného zavržení takového jednání.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 5 C 41/2007.
K napadeným rozhodnutím Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud potvrdil svým rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, kterým tento soud zamítl žaloby stěžovatelky s návrhovým žádáním jak bylo shora uvedeno. Odvolací soud se ohledně skutkových zjištění ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně, že v projednávaném případu nelze mít za prokázané, že stěžovatelka v souvislosti se svým úrazem žalovanou žádala o jakoukoli pomoc, kterou žalovaná odmítla, a že by se žalovaná ke stěžovatelce soustavně chovala hrubě, agresivně a vulgárně. Oba soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly hodnocením výpovědí svědků J. G., J. D. a Š. P., přičemž také odvolací soud se nakonec přiklonil k závěru soudu prvého stupně, že výpovědi těchto svědků za důkaz brát nelze, a to zejména z toho důvodu, že své poznatky čerpali toliko zprostředkovaně z podání stěžovatelky, když sami ničemu podstatnému přítomni nebyli. Soudy dále vzaly za prokázané, že vztahy mezi účastnicemi jsou dlouhodobě chladné, v poslední době vyhrocenější. Zejména odvolací soud akcentoval, když žalovaná ve své účastnické výpovědi osvětlila původ její distance vůči stěžovatelce. Oba soudy po zvážení situace shodně dospěly k závěru, že podmínky ustanovení §630 občanského zákoníku, z něhož stěžovatelka oprávněnost své žaloby odvíjela, nebyly naplněny, neboť žádný důkaz o tom, že by se žalovaná chovala způsobem hrubě porušujícím dobré mravy, nebyl podán; nebyla prokázána žádná její agresivita či jiné obdobně hrubé chování. Skutečnost, že žalovaná stěžovatelce z vlastní iniciativy sama žádnou pomoc nenabízela poté, co se o jejím úrazu dozvěděla, nebylo možné podle soudů považovat za chování natolik nemravné, že by představovalo dostatečný důvod k obnovení vlastnického práva stěžovatelky. Zjevně šlo totiž o průvodní jev neutěšenosti vzájemných vztahů, stejně jako kupř. to, že se stěžovatelka na žalovanou neobrátila s žádným požadavkem a raději vyhledala pomoc sousedů.
Ústavní soud k projednávané ústavní stížnosti připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů současně porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že je povolán přezkoumávat toliko ústavnost, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené v zásadě opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly, přičemž se pohybují v rovině nesouhlasu s výkladem podústavního práva obecnými soudy a nemají žádný ústavně právní rozměr. Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Svévolnou interpretaci práva, jež by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny, ovšem v projednávaném případě neshledal, a to ani v rozhodnutí dovolacího soudu, které stěžovatelka napadá v podstatě ze stejných důvodů jako rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně.
Odborná literatura (srov. např. Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kolektiv: Občanský zákoník II. §460-880, Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. BECK, str. 1637), ustálená rozhodovací praxe obecných soudů i judikatura Ústavního soudu se shodují v závěru, že otázku, zda chování obdarovaného je možné kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy, je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě individuálně, ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu s ohledem ke všem zvláštnostem daného případu a není možné ji zobecňovat. Přesto je nutné trvat na tom, že musí jít o porušení dosahující značné intenzity, a to s ohledem ke všem okolnostem konkrétního případu či musí jít o porušování soustavné, které značně překračuje únosnost mezí stanovených etickými a morálními kritérii společnosti v konkrétně vymezeném místě a čase. Při posouzení míry projevené intenzity hrubého porušování je rozhodující objektivní hledisko. Nejedná se tedy o subjektivní vnímání křivdy či nevděku, k němuž může dojít při vypořádání majetkových vztahů mezi blízkými příbuznými (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 391/05 a ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 289/04, případně usnesení ze dne 22. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 43/06, ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 962/07, ze dne 24. 9. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1472/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud z příslušného spisu ověřil, že v projednávaném případě právní názor, k němuž obecné soudy dospěly, je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež evidentně není v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V projednávané věci se obecné soudy zabývaly veškerými důkazními návrhy, které stěžovatelka předložila, a věnovaly náležitou pozornost jejich hodnocení. Přestože před obecnými soudy vyšlo najevo, že vzájemné vztahy mezi účastnicemi jsou narušeny, nebylo nijak prokázáno, že na vině tomuto stavu byla jedině žalovaná. Její citový odstup vůči stěžovatelce měl zřejmě hluboké kořeny v rodinných událostech z doby jejího dětství, přičemž nedostatečné projevy úcty žalované vůči stěžovatelce obecné soudy hodnotily spíše jako důsledek vztahu, který si účastnice mezi sebou vypěstovaly. Ostatně ten dokládá i způsob, jakým se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává poslušnosti a mravního příkazu úcty k rodičům. Pro výsledek řízení bylo rozhodující, že obecné soudy po zhodnocení jednotlivých případů tvrzeného chování žalované, kterými stěžovatelka argumentovala v průběhu řízení, neshledaly předpoklady pro úspěšné uplatnění práva stěžovatelky jako dárce domáhat se vrácení daru, konkrétně nehodnotily chování žalované jako natolik závažné, aby naplňovalo kritéria pojmu "hrubého porušení dobrých mravů" ve smyslu ustanovení §630 občanského zákoníku. Ústavní soud neshledal důvodu jakkoli do těchto podrobně odůvodněných úvah obecných soudů z ústavněprávního hlediska zasahovat a jejich rozhodnutí akceptuje.
K námitkám stěžovatelky směřujícím proti rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud musí poukázat na svou dosavadní rozhodovací praxi, v níž vyjádřil, že není oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím šlo o projev svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 40/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 6, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03. táž sbírka, sv. 31, a další). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud u usnesení, odmítajících tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, ale pouze uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel, např. citací judikátů, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod. Těmto požadavkům napadené usnesení Nejvyššího soudu vyhovělo.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení, jehož se stěžovatelka především dovolávala. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně však nelze toto ustanovení vykládat jako právo na úspěch ve sporu.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí obecných soudů nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2010
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu