ECLI:CZ:US:2010:2.US.591.10.1
sp. zn. II. ÚS 591/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti společnosti ALPINE stavební společnost CZ, s.r.o., sídlem Valašské Meziříčí, Jiráskova 13, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem Praha 8, Peckova 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2009 ve věci sp. zn. 29 Cdo 3425/2009, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 2009 ve věci sp. zn. 13 Cmo 88/2009, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2009 ve věci sp. zn. 8 Cm 64/2005, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2009 ve věci sp. zn. 29 Cdo 2534/2009, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2008 ve věci sp. zn. 13 Cmo 288/2008 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008 ve věci sp. zn. 8 Cm 64/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným usnesením, kterými měla být porušena její základní práva garantovaná v ustanovení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadená usnesení byla vydána obecnými soudy v rámci konkursního řízení na majetek úpadce UNO-CENTER, s.r.o, v němž vystupuje stěžovatelka jako (přihlášený) věřitel; obecné soudy těmito rozhodnutími jednak nevyhověly návrhu stěžovatelky, aby připustily přistoupení společnosti Czech Property Development, a.s. do probíhajícího řízení sp. zn. 8 Cm 64/2005 a jednak nevyhověly stěžovatelčinu návrhu, aby připustily změnu účastníka, a sice společnosti Czech Property Development a.s. na místo společnosti ALTMARK, s.r.o.
Stěžovatelka se domnívá, že v důsledku tohoto postupu obecných soudů, které se řádně nevypořádaly se všemi aspekty vedení konkursního řízení, se nemůže účinně bránit proti popření svých přihlášených pohledávek, a proto hrozí, že se jí z konkursní podstaty nedostane náležitého plnění.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví, přičemž není těmto soudům ani nadřízen, a proto je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje podstatné momenty průběhu předmětného konkursního řízení (např. jmenování a zprošťování funkcí správců konkursní podstaty, popírání přihlášených pohledávek), proti napadeným usnesením obecných soudů ale nevznáší jedinou konkrétní námitku. Vyjadřuje toliko obecné přesvědčení, že by se konkursní soudy měly v odůvodnění (napadených) rozhodnutí vypořádat se všemi aspekty konkursního řízení.
Napadenými usneseními obecné soudy nevyhověly návrhu stěžovatelky, aby společnost Czech Property Development, a.s. přistoupila do probíhajícího konkursního řízení, respektive aby tato společnost vstoupila do řízení na místo společnosti ALTMARK, s.r.o. Obecné soudy řádně, srozumitelně, logicky konzistentně a ústavně konformně odůvodnily, že těmto návrhům není možno vyhovět, neboť společnost Czech Property Development, a.s. již v daném konkursním řízení (na straně věřitelů) vystupuje. Tomuto závěru (konstatování) obecných soudů ostatně stěžovatelka ústavní stížností ani nijak (relevantně) neoponuje.
Jelikož stěžovatelka nevznáší vůči napadeným usnesením žádnou konkrétní námitku, je namístě závěr, že ústavní stížnost, respektive argumentace v ní obsažená, je zjevně neopodstatněná. Z povahy základních lidských práv a svobod přitom vyplývá předpoklad, že jejich porušení by měla stěžovatelka pocítit jako citelnou křivdu, pročež by měla být schopna, byv nota bene zastoupena advokátkou, ji jako stížnostní námitku - na jisté úrovni preciznosti - artikulovat, byť se s její ústavněprávní kvalifikací může i mýlit (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI a. s., Praha, 2007, str. 448-449).
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona a je z ústavního hlediska akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které Městský soud v Praze, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud v napadených usneseních učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu