ECLI:CZ:US:2010:2.US.606.10.1
sp. zn. II. ÚS 606/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. J. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 2007 č. j. 10 C 8/2007-85, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2008 č. j. 16 Co 115/2008-102 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009 č. j. 28 Cdo 1477/2009-122, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž se domáhá jejich zrušení.
Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 135.152,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho zrušujícím usnesení (ze dne 2. 10. 2007, č. j. 16 Co 203/2007-75), dospěl k závěru, že žalovaná jako spoluvlastník ideální poloviny nemovitosti - domu - není pasivně věcně legitimována ohledně požadovaného bezdůvodného obohacení, neboť se týká bytu nacházejícího se v předmětném domě, který však užívá syn žalované. Nejedná se tedy o užívání bytu spoluvlastníkem nemovitosti, nýbrž o užívání bytu třetí osobou.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze napadeným rozsudkem citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Odvolací soud nepřitakal názoru žalobkyně odkazujícímu na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 351/2004, které na danou věc nebylo možno aplikovat, neboť řeší situaci, kdy menšinový spoluvlastník bez souhlasu většinového spoluvlastníka smlouvou o nájmu pronajme třetí osobě nemovitost v rozsahu nad rámec svého spoluvlastnického podílu. V řízení ani nebylo tvrzeno, že by žalovaná uzavřela se synem nájemní smlouvu ohledně bytu. Syn žalované užíval byt bez právního důvodu, neboť na něj nepřešlo nájemní právo podle §706 odst. 1 obč. zák. po smrti předchozí uživatelky (babičky). Na daný případ tedy nebylo možno aplikovat §457 obč. zák., ale §451 odst. 1 obč. zák., protože na straně syna žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, spočívající v užívání bytu bez právního důvodu, které je povinen vydat nejen stěžovatelce, ale i žalované. Jde o typický příklad bezdůvodného obohacení, kdy osoba bez jakéhokoliv právního důvodu začne užívat věc ve vlastnictví odlišných osob. Druhým důvodem nedůvodnosti nároku žalobkyně bylo zjištění, že předmětem užívání ze strany syna žalované nebyla část nemovitosti, která by překračovala spoluvlastnický podíl žalované.
Nejvyšší soud dovolání podané dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné, neboť dospěl k závěru, že v dané věci nebyla řešena otázka zásadního právního významu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy postavily svá zamítavá rozhodnutí na právní argumentaci, opírající se o nedostatek pasivní legitimace druhé podílové spoluvlastnice s poukazem na to, že její syn užívá předmětné prostory v domě bez právního důvodu a v takovém případě je on osobou pasivně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení. Obecné soudy ve svých skutkových a právních závěrech především zcela opominuly rozdíly mezi jednotlivými skutkovými podstatami vzniku bezdůvodného obohacení a mezi důsledky těchto rozdílů ohledně pasivní legitimace subjektů povinných bezdůvodné obohacení vydat. Obecné soudy pochybily tím, že zcela setřely rozdíl mezi skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení, spočívající v plnění bez právního důvodu od plnění z neplatného právního úkonu (stěžovatelka poukazuje na nález sp. zn. 1. ÚS 383/05 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 369/2004). Dle stěžovatelky ji byla odepřena ochrana vlastnického práva i právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy však nepostavily svá zamítavá rozhodnutí pouze na stěžovatelkou uváděné právní argumentaci, ale žaloba stěžovatelky byla zamítnuta ze dvou samostatných, na sobě nezávislých důvodů (které tak samy o sobě nutně vedly k zamítnutí žaloby).
Odvolací soud konstatoval na str. 5 nahoře napadeného rozsudku další důvod zamítnutí žaloby, že "předmětem užívání ze strany syna žalované nebyla část nemovitosti, která by překračovala spoluvlastnický podíl žalované," což ještě přiléhavěji rozvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení: "Případné pochybení odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozsudku nesprávně uvedl, že v řízení nebylo tvrzeno, že by žalovaná uzavřela se svým synem jakoukoliv nájemní smlouvu na předmětný byt, nemá vliv na rozhodnutí ve věci samé, když ani při zohlednění tohoto tvrzení žalobkyně by nebylo možno aplikovat jí citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, či ostatní žalobkyní zmíněná rozhodnutí Nejvyššího nebo Ústavního soudu v plném rozsahu, neboť tato dopadají na jinou skutkovou situaci (a zejména na jinou právní problematiku), kdy menšinový spoluvlastník bez souhlasu většinového spoluvlastníka smlouvou o nájmu pronajme třetí osobě nemovitost, přičemž, jak považuje Nejvyšší soud za nutné v dané věci zdůraznit, se tak musí stát v rozsahu nad rámec spoluvlastnického podílu menšinového spoluvlastníka (popřípadě spoluvlastníka z ideální poloviny), což je nezbytná podmínka pro vznik bezdůvodného obohacení na úkor druhého z nich (ostatních spoluvlastníků). To se však v tomto případě nestalo, neboť odvolací soud měl za zjištěné, že předmětem užívání ze strany žalované (jejího syna) nebyla část nemovitosti, která by překračovala její spoluvlastnický podíl (viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 5, odst. první). Tuto skutečnost výslovně zmiňuje i dovolatelka ve svém dovolání a souhlasí s naznačeným závěrem. Za takto popsaného a účastníky nezpochybněného skutkového stavu lze přitom jednoznačně uzavřít, že i v případě existence žalobkyní tvrzené neplatné nájemní smlouvy by nemohlo žalované vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor druhého spoluvlastníka nemovitosti (žalobkyně), neboť by nebyla splněna druhá z kumulativních podmínek, kterou je užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu."
Tedy i kdyby byl excesivní závěr soudu prvního a druhého stupně o neexistenci neplatné smlouvy mezi žalovanou a jejím synem (což je relevantní pro posouzení konkrétního druhu skutkové podstaty bezdůvodného obohacení), nic by to nemohlo změnit na tom, že k zamítnutí žaloby na zaplacení bezdůvodného obohacení vedla nevyhnutelně před obecnými soudy zjištěná skutečnost, že žalovaná neužívala předmětnou nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu.
Ústavní soud shledal jako ústavně konformní závěr, že žalovaná neužívala předmětnou nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Dokonce tuto skutečnost potvrdila i stěžovatelka v dovolání (srov. str. 6, str. 110 spisu: "V daném případě rozhodně nemohlo jít o situaci, za které by snad žalovaná užívala větší část nemovitosti než odpovídala jejímu spoluvlastnickému podílu, jak chybně z neznámého důvodu a bez jakékoli souvislosti ve svém rozsudku odvolací soud, ani to žalobkyně netvrdila..."). V ústavní stížnosti však v rozporu s dovoláním tvrdí, že žalovaná užívala v rozhodné době nemovitost nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, k čemuž ale nepředkládá argumentaci, způsobilou popřít přesvědčivě odůvodněný závěr obecných soudů. Naopak stěžovatelka potvrzuje, že spoluvlastnický podíl žalované "činí ideální 1/2 a de facto neužívá více než 1/2 výměry či bytů v předmětné nemovitosti (když ostatní byty jsou nájemními byty užívanými jejich nájemci)." Na ústavně konformním závěru obecných soudů, že žalovaná neužívala v rozhodné době nemovitost nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, nemůže změnit nic skutečnost, že stěžovatelka v nemovitosti nebydlí, zatímco žalovaná ano, a že případně žalovaná "umožňuje na základě neplatné smlouvy užívání propojených bytů bez souhlasu druhého spoluvlastníka." Tím není popírán fakt, že byt žalovanou užívaný a předmětné "propojené" byty nepřesahují dohromady spoluvlastnický podíl žalované.
Na skutkový stav projednávané věci proto nedopadá stěžovatelkou citovaná judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (což ostatně srozumitelně vysvětlil i Nejvyšší soud).
Stěžovatelka rovněž namítá, že obecné soudy odmítly v podstatě veškeré nabízené důkazy k prokázání jejích žalobních tvrzení.
Ústavní soud poukazuje na neurčitost takové námitky, z níž nelze dovodit, jaké důkazy měla stěžovatelka obecným soudům navrhovat k provedení a v jaké fázi řízení. Neurčitost námitky potom způsobuje nemožnost jejího přezkoumání.
Obecný soud nemá a ani nemůže mít povinnost provést všechny důkazy navržené účastníkem řízení, ale pouze ty, které považuje za nezbytné ke zjištění skutkového stavu potřebného pro právní posouzení. Stěžovatelka ani neuvádí, že by ten který jí navrhovaný důkaz byl nezbytný ke zjištění skutkového stavu a především z jakého důvodu. V zásadě pouze v takové procesní situaci, v níž by účastník řízení navrhl provedení konkrétního důkazu, přičemž jeho návrh by soud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítl, eventuálně zcela opomenul (což by znamenalo, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci), by bylo možné shledávat porušení ústavně zaručených práv ve stěžovatelkou naznačeném směru.
O takový případ se však v dané věci nejednalo, neboť obvodní soud na str. 3 odůvodnění napadeného rozsudku logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč stěžovatelkou navržené důkazy neprovedl. Z protokolu o jednání před odvolacím soudem (ze dne 15. 4. 2008, str. 100 spisu) není zřejmé, že by se stěžovatelka (resp. její zástupce) domáhala provedení nějakého důkazu a ani nenamítala neprovedení důkazů v předchozím procesním stádiu. Totéž platí například o odvolaní stěžovatelky (str. 89-91 spisu).
Konečně stěžovatelka namítá, že "soudy obou stupňů zcela opominuly veškeré poučovací povinnosti ve smyslu ust. §118a o.s.ř., a vydaly tak rozhodnutí překvapivé, aniž mi umožnily případné další rozhodné skutečnosti dotvrdit ani nabídnout k nim důkazy."
Z citované námitky lze dovodit, že ve skutečnosti stěžovatelka vyčítá obecným soudům opomenutí §118a odst. 1 o.s.ř. Poučovací povinnost dle §118a odst. 1 o.s.ř. není však aplikovatelná vždy, tj. bez dalšího, neboť zákonnou podmínkou aplikace této poučovací povinnosti je: "ukáže-li se v proběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně..." Stěžovatelka ani neuvádí, že by citovaná zákonná podmínka byla v dané věci naplněna, tedy že by nevylíčila všechny rozhodné skutečnosti či je uvedla neúplně. Ani z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů neplyne, že by tato skutečnost byla důvodem zamítnutí žaloby. Naopak, obecné soudy shledaly v tomto aspektu procesní postup stěžovatelky za adekvátní a důvody zamítnutí žaloby se odehrávaly toliko v rovině právní kvalifikace dostatečně zjištěného skutkového stavu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2010
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu