ECLI:CZ:US:2010:2.US.678.10.1
sp. zn. II. ÚS 678/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti obchodní společnosti CZECH PRODUCTS, s. r. o., se sídlem Josefa Hory 1448, Kladno, zastoupené JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem v Roztokách, Najdrova 2185, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 8 Cmo 389/2008-423 ze dne 7. ledna 2010 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 41 Cm 110/2006-226 ze dne 23. května 2008, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ROSSMANN, spol. s r. o., se sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 8. března 2010, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, z nichž byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta její žaloba o zaplacení 893.241,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a rozsudkem odvolacího soudu byl mimo jiné k jejímu odvolání potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Tvrdí, že obecné soudy obou stupňů porušily její základní práva podle čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky.
2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat ústavní stížností věcně, je vždy povinen nejprve přezkoumat splnění všech formálních náležitostí. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti z ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyložil úmysl zákonodárce, v zájmu racionality a efektivity řízení Ústavního soudu, dát pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost "není přijatelná", přistoupí bez dalšího k jejímu odmítnutí. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že ze stejných "a dalších" důvodů podala dovolání. Souběžné podání ústavní stížnosti odůvodňuje "zcela a naprosto nestandardním postupům soudů" vůči sobě, pro které "by měl Ústavní soud zvážit své rozhodnutí a vstoupit do sporu ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu, které lze očekávat až v horizontu několika let, a zamezit tak v mezidobí ve všech sporech s obchodními řetězci opakování stejných pochybení nižších stupňů, protože na vyřízení čeká dalších cca 40 žalob", jež podala.
4. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel skutečně podal k poštovní přepravě dne 26. února 2010 dovolání a že řízení o něm probíhá pod sp. zn. 23 Cdo 1284/2010.
5. Jedním z principů, na nichž je založeno řízení o ústavní stížnosti, je princip subsidiarity (např. sp. zn. III. ÚS 117/2000, N 111/19 SbNU 79). Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona) a po materiální stránce v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stěžovatelka svým procesním postupem (i s ohledem na to, že podání dovolání časově předcházelo podání ústavní stížnosti) dala najevo, že právě mimořádný opravný prostředek pokládá za poslední procesní prostředek, který může efektivně odstranit tvrzenou protiústavnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů. Za této situace lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu začne běžet až dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu. K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání není žádný důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud rozhodl, že řádně podané dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, odmítnout jako opožděně podanou. Protože rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci nelze předjímat, je ústavní stížnost za popsané procesní situace předčasná.
6. Neodmítnutí přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, je možné jen tehdy, jestliže ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a) zákona], nebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b) zákona]. Ani jedno z výše uvedených ustanovení nebylo možno na projednávanou věc aplikovat. Pokud jde o situaci předvídanou ustanovením §75 odst. 2 písm. b) zákona, je zjevné, že v dovolacím řízení nemůže docházet k průtahům, neboť bylo právě zahájeno. Tvrzení stěžovatelky, že lze rozhodnutí dovolacího soudu očekávat v horizontu několika let, je ničím nepodloženou spekulací.
7. Co se týče ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona, Ústavní soud v minulosti konstatoval, že možnost přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti za situace, kdy tato podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, kterou je třeba jako výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně (sp. zn. II. ÚS 193/94, N 19/5 SbNU 159). Naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje především v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu (sp. zn. III. ÚS 16/96, U 1/7 SbNU 325, sp. zn. Pl. ÚS 1/98, N 103/12 SbNU 71), nebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci předpisů (sp. zn. I. ÚS 89/94, N 58/2 SbNU 151), případně kdy se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů (sp. zn. I. ÚS 38/95, N 35/5 SbNU 283), nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (sp. zn. I. ÚS 322/96, N 127/9 SbNU 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 467/98, N 31/13 SbNU 221). Ústavní soud však ve skutečnosti, že sama stěžovatelka podala čtyřicet obdobných žalob, nespatřuje naplnění znaku přesahu vlastních zájmů, aby jí bylo možno odůvodnit projednání věci dříve než realizuje svou rozhodovací kompetenci Nejvyšší soud.
8. S ohledem na vše výše uvedené, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. 5. 2010
Jiří Nykodým
soudce Ústavního soudu