ECLI:CZ:US:2010:2.US.762.10.1
sp. zn. II. ÚS 762/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 22. července 2010 sp. zn. II. ÚS 762/10 ve věci ústavní stížnosti Ing. L. L. proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 490/2009-141 ze dne 1. prosince 2009, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení částky 35 700 Kč s příslušenstvím jako odměny mandatáře a bylo mu uloženo nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení, spojené s návrhem na náhradu nákladů zastoupení státem, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a LUNÁR, spol. s r. o., se sídlem Podolí 16, Rožďalovice, jako vedlejší účastnice řízení.
1. Výrok rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 490/2009-141 ze dne 1. prosince 2009 o náhradě nákladů řízení se ruší.
2. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.
3. Náhrada nákladů zastoupení se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. března 2010 se stěžovatel domáhá zrušení prvního a třetího výroku v záhlaví označeného rozsudku, jímž byl k odvolání vedlejší účastnice řízení změněn rozsudek Okresního soudu v Nymburce č. j. 15 C 56/2009-108 ze dne 29. června 2009 tak, že žaloba stěžovatele o zaplacení 35 700 Kč s příslušenstvím jako odměny mandatáře byla zamítnuta, a dále mu bylo uloženo nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 35 390 Kč. Stěžovatel se domnívá, že obecný soud těmito výroky v důsledku postupu porušujícího čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") porušil jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. V ústavní stížnosti je stěžovatelem rekapitulováno, že byl soudem prvního stupně v celém rozsahu osvobozen od soudních poplatků a že jeho žalobě bylo rozsudkem soudu prvního stupně zcela vyhověno. Odvolacímu soudu vytýká, že zcela pominul, že před soudem prvního stupně navrhoval důkazy k vyvrácení procesní obrany vedlejší účastnice řízení, kterou odvolací soud akceptoval. Pokud tedy odvolací soud dospěl k jinému závěru (než soud prvního stupně), měl provést důkazy, které k dané problematice navrhoval, případně měl rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k provedení tohoto dokazování. Zvoleným postupem mu odvolací soud odňal jednu rozhodovací instanci a nedal mu příležitost reagovat na změnu právního názoru uplatněním důkazních návrhů, které tento názor vyvracejí. Až do vyhlášení rozsudku nebylo patrno, že by mohlo dojít ke změně právního názoru, protože nedošlo k poučení podle §118a ve spojení s §213b občanského soudního řádu. Tím došlo k porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a stěžovatel v té souvislosti odkazuje na právní názory obsažené v nálezech sp. zn. I. ÚS 503/05 (N 73/40 SbNU 735), sp. zn. I. ÚS 220/04 (N 129/34 SbNU 311) nebo II. ÚS 651/04 (N 42/40 SbNU 349). Nemůže se zbavit dojmu, že odvolací soud svému rozhodnutí nevěnoval příliš pozornosti při vědomí, že proti němu není přípustné dovolání.
3. Výroku o náhradě nákladů řízení stěžovatel vytýká absenci byť i jen stručného odůvodnění, neboť odůvodnění pouze odkazuje na příslušná zákonná ustanovení. Poukazuje přitom na právní názory obsažené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 454/04 (N 29/36 SbNU 337), sp. zn. I. ÚS 350/04 (N 130/34 SbNU 317), sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189), sp. zn. II. ÚS 557/04 (N 68/36 SbNU 725), sp. zn. II. ÚS 153/06 (N 127/41 SbNU 581).
II.
Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků řízení
4. Krajský soud v Praze po seznámení s ústavní stížnosti setrval na stanovisku obsaženém v napadeném rozhodnutí. Je přesvědčen, že neporušil stěžovatelova práva chráněná Ústavou České republiky.
5. Vedlejší účastnice řízení označila ústavní stížnost za zcela nedůvodnou. Navrhované důkazy, které nebyly provedeny, jsou dle jejího názoru zcela irelevantní a jejich provedení by nemělo žádný vliv na rozhodnutí, což si takto odvolací soud jistě vyhodnotil, a proto je zcela oprávněně odmítl. Stran rozhodnutí o náhradě nákladů řízení k argumentaci stěžovatele uvádí, že i stěžovatel je samostatným ekonomickým subjektem (podnikatelem) s rovným postavením jako vedlejší účastnice řízení, přičemž každý takový subjekt je v takové finanční situaci, kterou si způsobí výhradně sám. Nepřiznáním náhrady nákladů řízení by tedy byla znevýhodněna. Proto navrhla, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
III.
Závěry ve věci samé
6. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem.
7. Ústavní soud v minulosti uvedl, že smyslem ustanovení §118a občanského soudního řádu je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž byl poučen, že takové břemeno má, a že účastníkovi nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové břemeno má (sp. zn. I. ÚS 212/06, N 177/43 SbNU 31). Ústavní soud se tak přihlásil k doktríně, podle níž předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, jemuž předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Účastníci nesmějí být zaskočeni možným jiným posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Sleduje se tak důsledně zásada, že kvalifikace skutkových okolností tvrzených účastníky před soudem je věcí soudu. Není v souladu s ústavním pořádkem, aby rozhodnutí soudu nevyřešilo sporné vztahy účastníků jen proto, že se mýlí v kvalifikaci svých vztahů. Tento požadavek lze vyjádřit zásadou, že zamítá-li soud žalobu, pak se v zamítavém rozhodnutí "skrývá" závěr, že žalobcem uplatněnému nároku na základě určitých skutkových okolností nelze vyhovět podle hmotného práva vůbec, a nikoliv jen podle účastníkem uvažovaného právního předpisu (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 830). Zjednodušeně a z poněkud jiného úhlu řečeno, tato poučovací povinnost má své místo jen tam, kde předmět sporu vymezený skutkovými tvrzeními účastníků řízení není zcela pokryt pozdějším právním hodnocením věci soudem.
8. V posuzovaném případě byl stěžovatelem uplatněn nárok na vyfakturovanou odměnu z mandátní smlouvy a procesní obrana vedlejší účastnice řízení byla od počátku principiálně postavena na absenci nároku z této smlouvy s ohledem na to, že ve sledovaném období nevykonával stěžovatel sjednanou činnost řádně. To, že odvolací soud míní učinit jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, resp. jinak vyhodnotit provedené důkazy, muselo být účastníkům řízení jasné z toho, že bylo v odvolacím řízení částečně zopakováno dokazování provedené již před soudem prvního stupně (srov. §213 odst. 2 občanského soudního řádu). Stěžovatel přitom nijak nezpochybňuje, že k takovému postupu odvolacího soudu došlo, ani netvrdí, že by v závislosti na tom navrhl doplnění dokazování. Pokud se stěžovatel dovolává svých důkazních návrhů z řízení před soudem prvního stupně, ty byly soudem prvního stupně zamítnuty s ohledem na to, že měly prokazovat provádění činnosti stěžovatelem pro vedlejší účastnici řízení ve sledovaném období, což měl za prokázáno i z jiných důkazů. Okolnost, že k provádění činnosti stěžovatelem pro vedlejší účastnici řízení ve sledovaném období došlo, je ale poněkud něco jiného než okolnost, jak tato činnost byla vykonána. Pokud lze na věc nahlížet tak, že spolu obojí souvisí, tak pokud měl soud prvního stupně z jiných důkazů za prokázané, že k takové činnosti došlo, pak logicky i to, jak k ní došlo. Ostatně nakonec (nikoliv co do významu) je podstatné, že odvolací soud vyšel z vyhodnocení svědeckých výpovědí tak, jak je provedl soud prvního stupně, totiž že na zakázkách přidělených stěžovateli byly problémy, které se týkaly neplnění termínů i chování stěžovatele (srov. s. 8-9 rozsudku), a toto dal do souvislosti s vyhodnocením listinných důkazů, které znovu provedl sám. Závěr odvolacího soudu, že nárok stěžovatele na vyfakturovanou odměnu není dán s ohledem na to, že ve sledovaném období nebyla sjednaná činnost stěžovatelem vykonávána řádně, lze proto považovat za ústavně souladný. V žádném případě se totiž nejednalo ze strany odvolacího soudu o překvapivé rozhodnutí, a to i s ohledem na souvislosti z toho plynoucího základního práva účastníků řízení, tak jak byly vyloženy v nálezech, na něž stěžovatel odkazuje.
IV.
Závěry ve věci náhrady nákladů řízení
9. Pokud jde o otázku náhrady nákladů řízení, Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti vyložil, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a je samo o sobě způsobilé zasáhnout do práva účastníků podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak dovodil Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ze dne 6. února 2004, ve věci Beer proti Rakousku, respektive v rozhodnutí ze dne 7. října 2004, ve věci Baumann proti Rakousku (č. 30428/96, resp. č. 76809/01). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je proto třeba přihlížet ke všem okolnostem, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů (sp. zn. II. ÚS 557/04, N 68/36 SbNU 725, aj.).
10. Při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení a je třeba vzít v úvahu nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 občanského soudního řádu jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2009. s. 1005).
11. Nálezem sp. zn. IV. ÚS 454/04 bylo Ústavním soudem vysloveno, že zásady upínající se na čl. 36 odst. 1 Listiny předepisují, že výrok o nákladech musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, odůvodněna. Vyslovil se tak v situaci, kdy se z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu kromě prostého poukazu na úspěch žalobkyně nebylo možné dozvědět, proč takové rozhodnutí soud učinil v situaci, kdy byl stěžovatel, patrně poukazem na sociální potřebnost, osvobozen od povinnosti platit soudní poplatky. Totéž Ústavní soud v obdobné situaci zopakoval i v nálezu sp. zn. II. ÚS 153/06 a tento zásadní právní náhled nebyl překonán ani nálezem sp. zn. IV. ÚS 2856/08 (N 20/52 SbNU 197).
12. V posuzovaném případě je významné, že stěžovatel byl soudem prvního stupně osvobozen od soudních poplatků, jak plyne z jeho tvrzení a nepřímo též z druhého výroku napadeného rozsudku. V odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení přitom chybí jak úvaha a závěr (i odkaz na právní předpis) o tom, že bylo rozhodnuto podle výsledku řízení, tak i úvaha a závěr o tom, zda a případně jaký má na rozhodnutí v této věci vliv předchozí rozhodnutí o osvobození stěžovatele od soudních poplatků.
13. Ze shora vyložených důvodů bylo proto podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ústavní stížnosti vyhověno v části směřující proti výroku napadeného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud porušil základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že řádně nezdůvodnil své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a proto se toto rozhodnutí ruší. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá jako nedůvodná.
14. Shora uvedeným závěrem přitom Ústavní soud vůbec nijak nepředjímá to, jak by mělo být odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, protože tato otázka nadále zůstává plně v kompetenci odvolacího soudu.
V.
Náhrada nákladů zastoupení Ústavním soudem
15. Stěžovatel s ústavní stížnosti spojil návrh, aby vzhledem k jeho osobním, majetkovým a výdělkovým poměrům bylo podle §83 zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, že náklady jeho právního zastoupení zcela uhradí stát. V doplňujících podání ze dnů 4. a 9. června 2010 stěžovatel konkretizoval, že náklady právního zastoupení představují dva úkony právní služby po 2 540 Kč dle §7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu a dva režijní paušály podle §13 odst. 3 advokátního tarifu (celkem tedy 5 680 Kč). Poukázal na to, že svoji osobní a majetkovou situaci prokazoval již v řízení před soudem prvního stupně, kdy byl osvobozen od soudních poplatků. Navrhl tedy důkaz spisem soudu prvního stupně, zejména formulářem potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech s tím, že se jeho poměry od té doby nijak nezměnily. Konečně stěžovatel uvedl, že nemá příjmy z pracovního nebo obdobného poměru a v daňovém přiznání pro rok 2009 vykázal ztrátu 17 184 Kč. Vyjma předmětné pohledávky nevlastní žádný hodnotný majetek a má tři obchodní, resp. občanskoprávní závazky, a dále nezaplacenou pokutu za přestupek, v celkové výši 180 663 Kč, pro něž se již vedou exekuční řízení, a konečně závazek z titulu výživného na nezletilého syna ve výši 1 000 Kč měsíčně. Z přiložené kopie daňového přiznání za rok 2009 vyplývá, že stěžovatel měl ve sledovaném období příjmy ze závislé činnosti ve výši 24 044 Kč a dále příjmy z podnikání či jiné samostatné výdělečné činnosti ve výši 52 000 Kč, k nimž vykázal výdaje ve výši 69 184 Kč.
16. Návrh na dokazování formulářem potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 15 C 56/2009 byl zamítnut pro nadbytečnost, neboť lze stěží očekávat, že by obsahoval údaje podstatně odlišné od údajů, které stěžovatel uvedl nyní. To ostatně odpovídá i tvrzení stěžovatele, kterým je tento návrh odůvodňován. Kromě toho jsou nyní uváděné údaje evidentně aktuálnější oproti údajům, které mohl stěžovatel uvádět v řízení před soudem prvního stupně, které skončilo před podáním přiznání k dani z příjmů za rok 2009.
17. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací činnosti vyložil, že pro řízení před Ústavním soudem je pravidlem úhrada vlastních nákladů řízení účastníky a vedlejšími účastníky řízení, z čehož existují výjimky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce (jímž je i §83 zákona o Ústavním soudu) nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze jej aplikovat jen v mimořádných případech (usnesení sp. zn. II. ÚS 143/04 ze dne 5. května 2004; ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ani případné doprovodné tvrzení o vzniku nemalých výdajů za právní zastoupení není dostatečným podkladem pro vyhovění návrhu [sp. zn. IV. ÚS 550/01 ze dne 15. dubna 2003 (N 56/30 SbNU 85)]. V posuzovaném případě nebyly, mimo jiné s ohledem na rozpor mezi tvrzenými a daňovým přiznáním doloženými příjmy stěžovatele a pro poměr mezi výší vykázaných příjmů stěžovatele a výší požadované náhrady nákladů řízení, shledány výjimečné důvody pro vyhovění návrhu stěžovatele na náhradu nákladů jeho zastoupení státem, a proto náhrada nákladů zastoupení nebyla přiznána.
VI.
Procesní akcesoria
18. Od ústního jednání bylo upuštěno s ohledem na to, že od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci řízení s případným upuštěním od ústního jednání výslovně souhlasili.